Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Maroon 5 - Overexposed

MAROON 5
OVEREXPOSED
 
Dneska mám chuť bejt kurva. Jakože ne naoko submisivní vypočítavá mrcha, co zazdila svoje ego jako vietnamskýho zahradníka, aby ji oblažovalo těch pár procent, co jí zůstanou po nájezdu pasáka. Myslím jako bejt kurva, bejt zlej, zákeřnej, podlej - a bavit se tím. I don’t know, whatever. Přesně tímhle recitativem končí první song One More Night. Jako ‘já nevím, to je fuk’?!? Já ani nevěděl, že tohle prapodivný společenství ještě funguje. Zjevně jo. Asi to budeme muset spolykat (snad to nebude tak… eh… chtěl jsem říct horký, ale zní to nějak moc porno, co?) a akceptovat fakt, že tahle světově nadbytečná kapela má furt produktivní přetlak a dělá desky.
Maroon 5 pro mě vždycky byli ‘wasted as fuck’ soundtrack. Jedno kde, jedno kdy, když už prostě sotva stojíte na nohou, ale zatím to nějak mentálně i jinak funguje, akorát s notným zpožděním a lehkou verbální dysfunkcí… Někde něco hraje, je to hybný, není to Jackson ani Beyoncé, má to rockovej ponton pod rozvlněnejma nohama a vám se ještě nechce blejt. Tanec připomínající zmítání s křečovitě sofistikovaným úsměvem, že jako víme, o co jde, a máme to rádi, i když víme úplný hovno a ráno se taky jako hovno budeme cítit. To je krutá pravda, stejně krutá jako fakt, že Maroon 5 vydali další desku a Adam Levine zase – navzdory faktu, že pořád vypadá jako úspěšně a přesvědčivě mumifikovanej playboy – zpívá jako Sting bez charismatu, a přitom ho někdo drží za obě koule. Pokud teda obě má, o čemž občas dost pochybuju. To je asi největší problém celý jejich uměle nastavovaný existence. Láska k The Police a Princovi je sice silná, ale ne silnější než ego a militantní touha po hitu. Tenhle egoistickej vnitřní boj narcistního Levina je tak transparentní, že vlastně ani docela dobře napsaný songy a relativně současný atributy (featuring rapujícího Wiz Khalify v Payphone nebo občasný zakódovaný odkazy na dubstep) to nejsou s to zvrátit.
Možná za to dílem může i fakt, že většinu desky nenapsala kapela, ale songwriteři, co píšou na klíč. Výsledkem je něco, co už není ani radio friendly, ale radio slutty, hehe. Označení ‘extrémně konzistentní popová deska’ je asi to nejvýstižnější, co se dá o Overexposed vyjevit, ale stále platí, co jsem napsal někde na začátku. Vykašenej na párty, na který jsem nechtěl bejt, s lidma, který mě v zásadě docela serou, minimálně mi připadaj nudný, ordinérní nebo otravný. Drogy mě nezajímaj, to je stará věc, ale tyhle ‘důležitý existence’ si děsně zakládaj na tom, že “vědí”, ale přitom frčej v něčem, co je několikrát pajcovanej albánskej odpad pofidérního původu, a tvářej se, že minimálně protnuli zlatou kokainovou lajnu odněkud z Kolumbie, což je samosebou už dávno jenom filmovej grif z naivně roztomilýho Blow. A k tomu ten popovej kondom, ze kterýho vás bolej snad už i sanice, jak je uměle umělej. Vyblejskaně se zubí na vycizelovanej svět pozlátkovýho tajtrlíkování, a přitom se tváří, jako že to je absolutní novum a výhra v tulení lotynce. Oukej, hra je hra, dohraju to do konce. Overexposed je slušnej kousek, rozvlňte boky a nechte svoje pár let zletilý dcery doma, drahé MILFky. Dospělácký letní flirty hnijou dřív než neotrhaný třešně kolem téměř zapomenutejch silnic.