view counter
Share |

Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Jack White - Blunderbuss

JACK WHITE

BLUNDERBUSS

Někdy je hezký vrátit se k basics, myslím k těm kytarovejm, a strčit zvědavě hlavu do oprátky patetickýho obracení zažloutlejch stránek, jakože schválně, co to s náma udělá. Takovej trip proti toku času. Když jsme na začátku druhýho americkýho turné Suns přijeli do Bostonu a povalovali se po loftu Big Wheel Recreation, kteří tehdy dělali naše tour a vydávali desky, jejich impresário Rama Mayo mi ukazoval první singl The White Stripes. Byl obsesivně očarovanej tím lookem i zvukem a říkal, Tohle bude velký. A když to velký bylo, měl jsem díky okolnostem možnost trávit s nima pár dní. Kapela na šňůře, chápete. Velká kapela na šňůře, která se zmítala v totálním pohlcení tím humbukem kolem, vyčerpaná z vlastních egoistickejch interních bitek, Meg na whiskey a práškách, trvale v depresích, a despotickej Jack, drezúrující ji na pódiu jako cirkusovýho poníka.

Bylo to smutný a fascinující zároveň, nějakou zvrhlou pokroucenou zvědavostí poháněnej chtíč vědět o nich co nejvíc, než se ten červeno-černo-bílej fenomén rozplyne jako ranní mlha. Od tý doby uběhlo hodně času. The White Stripes vydali pár desek, dobrejch i ne úplně dobrejch, a zabalili to. V době nejrůznějších víc či míň smysluplnejch reunionů a návratů Jack rezolutně kroutí hlavou, že u nich tohle nehrozí, a já bych mu to i docela věřil, byť by to byl návrat bezesporu komerčně úspěšnej. Jenže milej Jack je prostě hudební prodigy, u nějž by fixace na jeden projekt byla proti principu jeho existence. Takže posledních pár let poletoval mezi Raconteurs, Dead Weather, produkováním kdekoho od Loretty Lynn až po Insane Clown Posse (jakože cože?!?) a málokdo by asi čekal, že si to přihasí se sólovou deskou.

Šok. Blunderbuss je Jack White. Ortodoxně ctí roots a striktně analogovej staromilskej zvuk, ale přitom s lehkostí, samozřejmostí a typickým Jackovým rukopisem velkoryse swinguje mezi styly. Intimita z Blunderbuss prýští na všechny strany. Jo, tohle je deska, která nemá nic společnýho s nikým a ničím, jenom s ním samotným. Jeho barvy, jeho plátno. Asi od nikoho na světě bych si nenechal cpát country, blues, gospel, honky tonk piano a podivný harmonie i melodie odkazující k nějakejm otřepanejm americkejm standardům, ale Jack smí skoro všechno. Jeho talent je totiž transparentní a přirozenej jako dýchání nebo chůze. Navíc to má hloubku a v těch správnejch místech strašnej švih. Když dojde na riffy, je to laskomina s příchutí bromu, jako za starejch časů. Odpoledne strávený v zaprášeným Muzeu smrti a nostalgie. Každej track by si zasloužil svůj vlastní sloupek, ale do toho se pouštět nebudu. Berte to spíš jako vřelý doporučení, protože tahle deska je fakt mistrovskej kousek s tunou přidanejch hodnot. Kdybych hvězdičkoval, dám čtyři a tři čtvrtě z pěti, a možná přihodím trochu konfet navrch, ať to má tu správnou melancholickou náladu a glanc poškrábanejch němejch filmů, co nikdy nestárnou.

 

Pozn. redakce: Album lze celé streamovat přes obchod iTunes zde.


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.