Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Mark Lanegan - Blues Funeral

Mark Lanegan

Blues Funeral

4AD

Snajpr K je zpátky. Simple as it is. Nesnáším slovo blues, mám docela rád slovo funeral. Možná kvůli tomu pošahanýmu seriálu Six Feet Under, na kterým jsem si jednu dobu ujížděl. Měl jsem docela rád Marka Lanegana. Ale flanelky a jégrovky pod kraťasama, ne, to fakt ne, díky. Celej ten ukňučenej grunge podfuk kluků z lesních srubů zachvátil hudební svět jako stepní požár a rychle a důkladně zničil všechno, co trochu smrdělo nějakou revoltou. Jasně, Nirvana byla jinde, Mudhoney ze začátku taky. Screaming Trees jsem mezi tím kvílením rozvazbenejch kytar vnímal spíš jako zhulenej folk pár pačesáčů fermentovanejch ve whiskey, co dekády neviděli denní světlo, protože se jim nikdy nepodařilo odejít z klubu dřív, než zase začalo zapadat slunko.

A tak šel čas. Mark Lanegan je rozporuplný individuum. Na jednu stranu majstro kompaňero, na druhou ten pokérovanej stranger, se kterým zaseknout se na baru může dopadnout fatálně. Kolujou vtipný historky o tom, jak sem tam někoho chytil pod krkem. Jeho hudební fenomén se ale obtisknul do historie hned několikrát. Od Screaming Trees se výhonky kořenů vinou rafinovaně dál, třeba ke Queens of the Stone Age, a nebude to jenom tím, že s Joshem Hommem se dobře chlastá mezi chřestýšema a pouštníma ještěrkama. Stejný to je s Gregem Dullim z legendárních Afghan Whigs, se kterým Lanegan ‘on and off’ provozuje docela respektovanou značku The Gutter Twins, pro jejíž založení a udržování měli Greg s Markem dva elementární požadavky – nesmí to mít nic společnýho s jejich předchozí tvorbou a zároveň to musí fungovat jako nebezpečnej elevátor, co vás popoveze na samý emoční dno, pak se sám vyřadí z provozu a vás nechá se v tom bahýnku cachtat. Asfaltová temnota a rafinovaný melodie. Žádný předstírání, žádný kompromisy.

A mezi nejrůznějšíma kolaboracema (a to jsem nezmiňoval zdaleka všechny) Mark občas vydá i nějakou tu sólovku. Co si budeme povídat, na týhle – kromě jeho nezaměnitelně popelníkovýho hlasu, kterej i při vší drsnosti působí jako mechová postýlka – je vliv jeho kamarádění s frontmanem QOTSA víc než patrnej. Občas zní jako Queens na sedativech poté, co Joshovi dala košem jeho domácí punková královna Brody. Jo, ten hlas, no jo… A texty… Když dává v The Gravedigger’s Song frázi o tom, že “the magnolia blooms so sweet” v kontextu s lopatama, zabořenejma šest stop pod zem, je to, jako by vám někdo nejdřív napatlal kůži dráždivě nasládlým parfémem a potom to rozedřel smirkovým papírem, takže to pálí a voní zároveň. Bolest šla vždycky ruku v ruce se slastí. A krásou jednoduchosti. Občas mám pocit, jako bych poslouchal první desku Slaves, což byla výborná kapela mejch kámošů, který kdysi hrávali v The VSS. Třeba Leviathan, kdyby byla postavena na piánu, je balada napuštěná hadím jedem jako vyšitá. Quiver Syndrome je podivnej hybrid mezi něčím, co připomíná Strokes, a Dandy Warhols (kytara a vokálová vykrádačka v bridge, až jsem se musel podívat do playlistu, jestli je to fakt furt Mark Lanegan, haha). A Riot In My House zašla asi nejdál, co se týká toho outfitu à la QOTSA. Joshova kytara by na pikolu moc dlouho hrát nevydržela, jak je sebeprozrazující. Ale neříkám, že to je poloha, která by mě nebavila. Snad možná Ode To Sad Disco je na můj vkus už moc parodie. Jinak jsem si ale při poslechu Blues Funeral uvědomil, jak jsou některý lidi vlastně nedotknutelný ve smyslu nějakýho progresu a posunu, přitom ale furt znějí důstojně a dobře, a ještě jsou sexy. A teď nemyslím takový ty archaický molochy, co chrlej jednu desku za druhou a jedou jako buldozer, jako by nebyl rok 2012, ale 1980. Tady je prostě neochvějná jistota, nezpochybnitelná a nedevalvující měna, a tou je Markův hlas a nespornej talent pracovat s emocema i melodiema tak efektně a přitom efektivně, že se to nemůže minout účinkem. Takže i pro mě je vlastně děsnej balzám poslouchat občas podobný desky. Zavedou mě zpátky tam, kde se mi to určitě líbilo. Aspoň tak to mám zakódovaný ve vzpomínkách a paměti, a to úplně stačí. Pure haunted romance, yes indeed. Teď už se mi vlastně docela líbí i slovo blues. 

(Poznámka redakce: Mark Lanegan zahraje 20.3. v Lucerna Music Baru)