Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Jump Jump Dance Dance

JUMP JUMP DANCE DANCE

JUMP JUMP DANCE DANCE

Berte to třeba jako freestyle. Jako jarní bonus. Zima definitivně podlehla a přesto, že je ještě drápkama křečovitě zaseklá v zimních bundách a fancy kabátech, moc dobře ví, že kremační pec je už připravená a nikdo kurva truchlit nebude. Slunce s každým dalším datem v kalendáři urputně bojuje o každou minutu a natahuje den jako domácí kulturista lehce orezlý pružiny po dědovi. Jaro, sakra jo!

Ještě před pár dny jsem se plížil podél zdí v přítmí vlhkýho soumraku s nějakou depkou v uších, teď to chce výraznou inventuru. Jump Jump Dance Dance. Může existovat hloupější a zároveň popisnější název pro kapelu? Snad asi ani ne. Tenhle unikátní průsečík infekčního optimismu, radosti i frackovitý touhy dělat bláznivý věci a neškodný, lehce patetický melancholie nahání husí kůži. Husí kůži proto, že takhle jedinečně pospojovaný elementy ze zdánlivě nedávný minulosti a rafinovanou a hravou produkci jsem už dlouho neslyšel.

Vlastně na tom nic není. Žádný novátorský kejkle, nic, co by tu ještě nebylo. Až to trochu nutí přezíravě si odfrknout a zpupně pohodit hlavou. Jako - proč se tak vzrušuju? Vždyť na tomhle jsem si frčel před pár lety, a pak mě to pustilo. Přežitek? Musel jsem oprášit starý Shitdisco a Datarock, první desky The Killers i LCD Soundsystem. A taky Rapture z doby, kdy ten jejich funky-punky komín měl ještě tah a pánové nezabředávali do rádoby intelektuálních pastiček, ve kterejch vám uvízne noha, takže o poskakování do rytmu kravskýho zvonce si můžete tak leda nechat zdát. A Gang of Four, ESG, Liquid Liquid, predátory, co definovali taneční rytmus dávno před tím, než tuhle džungli zdevastovalo špatný disco jako napalm. A Moving Units, na ty bych málem zapomněl!

Homofish! To prostě někoho blbě slyšíte, když do telefonu mluví o home office, a vznikne z toho fór, kterej sice nedává žádnej smysl, ale tlemíte se mu až do večera. Takhle mi fungujou JJDD. Nekonečnej příval čistý euforie a radosti. Pitomoučký, ale neskutečně funkční. Přitom každej song je hit a každej do jednoho má refrén tak vyklenutej, že Vítěznej oblouk na Place Charles de Gaulle se hroutí závistí. Radši nepátrejte po backgroundu JJDD ani po tom, kdo všechno jejich prvotinu produkoval. Vzalo by vám to, stejně jako mně, naivní radost, jak skvěle to klouže, zapadá do sebe a bez odboček ke zbytečnostem se valí ke konci. Tam se odpíchnete od hrany bazénu, uděláte elegantní, mírně rutinní otočku a kraulujete zase zpátky. A takhle jsem v tom vydržel plavat celej den. A další. A další. Jump Jump Dance Dance. Homofish. Nádhera.