Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Sleigh Bells - Reign of Terror

Sleigh Bells

Reign of Terror

Jacksonky a kramerky v jedovatým neónu. Do tmy svítí rudý oči marshallů a uprostřed jako uhel černá, uhrančivá, ocvočkovaná Xenie. Aby mě zase někdo nechytal za slovo, nevím, jestli napravo je kramerka a nalevo jacksonka a jestli to vůbec jsou tyhle značky, a je mi to srdečně fuk. Je to jenom metafora, kterou si pomáhám a zasazuju skutečnosti podle povrchních znaků do jinejch souvislostí, abych s nima mohl pracovat a nějak je pro sebe klasifikovat.

Pája je prej spokojenej. V sobotu jsme vedli velmi sofistikovanej mikrochat: Jak se máš, jak bylo tenhle tejden, co ty nový Sleigh Bells? On je spokojenej, já ne. Byl jsem celkem nadšenej, když vyšla jejich prvotina Treats. A možná ještě víc, když se objevilo první EP. Všechno bylo trochu pod rouškou tajemství a vědělo se jen, že je chce podepsat královna M.I.A. pro svůj novej label N.E.E.T. Recordings.

Blogosféra je nejmocnější a nejmystičtější platforma digitálního světa a žije svým vlastním životem. Životem v síti, na kterým jsme závislí, aniž bychom si to připouštěli. Pohádka o Derekovi, jeho hardcore-metalovým backgroundu a o roztomilý kuňce Alexis je fakt jímavá. Story o tom, jak se potkali v restauraci, kde si Alexis přivydělávala ke stýpku, dali řeč a založili kapelu, znáte. A jestli ne, nevadí, třeba je to jen další PR blábol s umně vyrendrovaným happyendem. Ale lidi tyhle věci rádi čtou. S takovejma skoro filmovejma zápletkama se identifikujou snáz, než když jim naservírujete realitu, jak je někdo frustrovanej, cítí uměleckej přetlak, hledá spřízněnou duši, najde ji - a pak je to jenom voser, práce, trackování demáčů, dealování s A&R paňácama, zabředávání do nekonečnejch seancí, který zdánlivě nikam nevedou, rozčarování... Jen v několika promile případů přijde šťastnej konec, na kterým se dá stavět něco jako kariéra.

Zázraky se už dávno nedějou. Umřely v devadesátkách. Hudební biz je jako rozvařená čalamáda. Sračky. Trička s nápisem Commercial Music Is Dead jsou vtipný memento. Dig it. Ale zpátky k Sleigh Bells. Jestli Treats zněla svěže, inovativně a drze ve smyslu neoposlouchanýho experimentu a zdánlivě neslučitelnýho slučování, pak Reign of Terror jde rafinovaně dál. Žel, pro mě úplně blbým směrem. Metalový rejstříky kytar z pozdějších desek AC/DC, který jsou už docela slušnej škvár, osmdesátková pachuť umělý kůže, jaguáří vzory a pastelový barvy, to všechno je fajn. Mám k tomu zhýralej vztah a v jistejch stupních recese to i skrývaně adoruju. Ale tady je těch slizkejch atributů nějak moc. Pamatuju si, jak jsme kdysi objevili kouzlo těch nastříhanejch dvoušlapkovejch kopáků. Děsně nás to bavilo, jenže se to hrozně rychle oposlouchá. A když je na tom postavená už druhá věc na desce, Born To Lose, začnete to po třech minutách bytostně nenávidět. Já vím, že to je schválně, stejně jako ty laciný metalový pluginy, mega obří echa a jiný míčoviny, ale mě to prostě nebaví. Asi jsem to nechtěl vnímat jako jeden velkej fór a moje očekávání byly posunutý do jiný astrální roviny, hehe. Ale vtipný zjištění se nakonec dostavuje. Je skoro půlnoc, červený víno došlo a Leader Of The Pack s těma dementníma zvonečkama se začíná vyloupávat. Možná to fakt není deska na prvních pár poslechů, a možná není vůbec na denní poslech. To se někdy stává. Comeback Kid jsem viděl živě v Saturday Night Live. Chtěl jsem zalézt někam pod stůl a přikrejt se plastovým ubrusem s třešněma, protože mi bylo stydno. Ale nakonec je to dobrá věc, jako většina na tý desce, pokud se osmělíte a vypreparujete je z tý krusty nesmyslnejch sonickejch nástrah, co fungujou jako nášlapný miny. Jeden blbej pohyb, prásk, a nemáte nohu. Stačí neminout jedno umělý tremolo, kterejch je tam milión, a nežijete.  Rafinovaná deska, jen co je pravda. Ale vlastně to za ten risk stojí. Konečně se dostáváme k zavšivenýmu meritu věci - kladná, nebo záporná? A není to fuk? Není to náhodou Road To Hell? Trapná vespod, sexy a vtahující napovrch? You Lost Me. Nebo ne. Kdo mě ztratil už dávno, ten to stejně nikdy nepochopí.

Pár poznámek na konec jako reakce na nekonečný FB diskuse pod 'nerecenzí'. Sakra, kdo jinej než ten, kdo sám kdy dělal, nebo dělá nějakou muziku, poslouchá ji, protože je celej jeho život, by měl psát hudební recenze?!? Kdo jinej, než ten, pro koho je beat jako srdeční interval a nádech, jako stoptime? Nemusí se vám vůbec líbit, co píše. Nemusíte s tím souhlasit a nemusíte to kvůli svejm předsudkům ani číst, protože vás k tomu nikdo nenutí. Ale když k tomu dojde (což je tragédie veliká), je fascinující sledovat, jak se v některejch vzedme nezkrotnej apetit k dementnímu porovnávání a vynášení radikálních soudů. Argument, jak si XY může dovolit napsat o AB, že to je špatný (nebo dobrý, nebo dokonce oboje), když jeho vlastní prezentace je pytel sraček, je na úrovni šarvátky v mateřský školce o chleba s rybí pomazánkou navíc.

Tak, to je pro dnešek všechno. Reign of Terror buď dejte šanci a trpělivě se jí proposlouchejte, nebo ji obejděte obloukem. Třetí oko prozřetelnosti totiž neexistuje a třetí cesta vede do nikam.