Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Santigold - Master of My Make Believe

Santigold

Master Of My Make-Believe

Když se profláklo, že bílej skejťáckej spratek, co fušuje do rapu a říká si Trouble Andrew (kecám, mám ho docela rád, hehe), randí s tou čokoládovou divou, byla to závist veliká kol dokola. Nejenom že je to kočička – sám jsem ji měl kdysi na fotce aspoň jako screen saver, haha (teď nekecám), ale hlavně její stejnojmennej debut (to si ještě říkala Santogold) byl dechberoucí. Santi White si pozměnila nick na Santigold, a jestli byla oficiálním zjevením roku 2008, zdá se, že teď už je krapítek z módy.
To byl můj vzadu v hlavě zasazenej čip s informací, která říkala, Dávej si bacha, kouzlo málokdy funguje dvakrát. Počkal jsem si na slunnej moment a osladil si jednu cestu pětkou do centra pěkně přepáleným bílým cukrem. Jo, na první poslech to bylo teda dost cukrkandlový. Prvotina byla kouzelně a sympaticky nekonzistentní, poskakovala jako kozlík (nebo kozy?), nahoru a dolů, a byla to děsná jízda i dobrodružství. Otvírací track Master Of My Make-Believe GO! je sice rozdováděnej tribální banger, ale až moc okatě naznačuje, že tady se jede radio-friendly hra. A ta naivní rozmanitost a záměrná nevyváženost je najednou fuč. Chápu, čaroděj Diplo měl moc práce s Beyoncé, celá ta parta kolem se rozutekla, takže se dalo čekat, že dáma trochu vyzraje, hodí se do klidu, firma bude chtít dobře prodejnou desku a tak. A chodit na party se taky nedá donekonečna, aniž by z toho nevyprchalo fluidum nechtěnýho přiopilýho okamžiku.
Jenže už druhá věc, Disparate Youth, je divnej konglomerát znepokojivejch elementů, a navíc má tak melancholickou atmosféru, že mě vcucnula a pohltila, jako by na mě sestoupilo nějaký voodoo. Znáte to, věci se serou v přesně určeným pořadí a v těsným sledu, ale přitom svítí to sluníčko a je hezky a někdo se na vás usmívá… Takže se to zkrátka vypoměruje a výsledkem je sladkobolnej aspik, ze kterýho čumíte na svět kolem a od pusy vám jdou bubliny štěstí, že je to vlastně furt dobrý, protože prostě a jednoduše jste. A Master Of My Make-Believe v sobě tuhle magii má. Jasně, jsou tu tracky s nálepkou „Jo, štve mě, že jsem vždycky byla až ta druhá po M.I.A., ale taky to umím“ (Big Mouth, Look At These Hoes a pár dalších). That kind of thing. Neónový polyrytmický tanečky, ale není to zase až tak ujetý a bláznivý jako M.I.A. A pak je tady ta druhá poloha divnopopu s úžasným posmutnělým podtextem, jako je třeba This Isn’t Our Parade nebo fakt dojemnej masakr The Riot’s Gone. I taková The Keeper, přestože se tváří jako taneční synth-popová hitůvka, má vlastně od slz rozmazaný šminky, a to mě na tom právě baví. Santigold, dobrý to máš. Chytrej trochu-něco-jako-pop. Bodejť by ne, když na kuchtění dohlížel sám vypečenej David Sitek z TV on the Radio. Pěkný, fakt pěkný. Snajpr K doporučuje.