Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: O.Children - Apnea

O. CHILDREN

APNEA

Pojďme se chytit za ruce a zabít. Začít dramaticky. Čekání na ty esenciální desky je bezútěšný a vyplněný marnejma pokusama proposlouchat se masou hudebních exkrementů, až je hnědo za ušima. Paranoidní stíha, že už žádná další výjimečná deska nepřijde. Že klíč, podle kterýho vznikaj kytarový kapely a natáčej se kytarový desky současnosti, se zasmyčkoval a do mrtě vyčerpal. Že už není kam jít, a to, co bylo, je vydrancovaný jako sokolovská uhelná pánev. A pak to přijde. Prásk! Zástava dechu! Ne na mžik, ale na věčnost. Nocí umocněnej euforickej průplesk někde na neurčitým rozhraní kómatu z únavy a lucidního snění.

Už jejich první deska byla ‘stuck on repeat’ na hodně dlouhou dobu, a to nemluvím o klaustrofobickým záseku, kterej jsem měl na Tobiho první kapele, kde hrál i bubeník Andi. Krom toho, že jejich sound kopíroval moje hudební úchylky téměř bezezbytku, měli navíc neodolatelnej, bezkonkurenčně nejjedovatější a zároveň nejvtipnější název kapely, jakej jsem kdy slyšel – Bono Must Die. Londýnská hipster-modelkovská scéna zmaštěnejch dětiček slavnejch rodičů měla svůj novej kult. Jasně, teď mluvím třeba o Peaches Geldof, která ten sarkastickej buzz tehdy pěkně rozmázla. Šlo to až tak daleko, že doběla vytavenej pan Mesiáš Bono se s nima jal soudit, takže museli vycouvat a změnit název na Orphans FKABMD, což bylo k popukání úplně stejně, akorát na Spasitele třetího až devatenáctýho světa udělali dlouhej nos. Jejich song Trafalgar dodnes považuju za důstojnýho reprezentanta období, kdy v Londýně každou sekundu vznikala aspoň jedna kapela, která krví nevratně psala novodobý dějiny moderní hudby, a nebyl to marketingovej fejk, ale reálnej underground.

Sirotci se odporoučeli, aby mohli hrdě přijít O. Children. Už jsem glosoval jejich singl z druhý desky, kterej opatrně předhodili jako free download (mluvim o PT Cruiser) nedlouho předtím, než vyšla Apnea. To napětí tam pro mě bylo furt, ale nějak zakydaný věcma, co mi přišly až moc divný. Kupodivu jsem si to nedokázal užít, ošíval se, prostě žádnej odvaz. Takže jsem dostal strach. Jaký to bude, jestli mě to vůbec ještě bude zajímat, jestli nejsem moc divnej a podobný nedůležitý psycho otázky.

Nedělní noc není úplně perfektní starting point, když jste rozsekaný z proježděnýho, prohranýho a prokalenýho víkendu. Jenže! O. Children mě dokonale probrali. Dal jsem tu desku třikrát dokola. Komentovanej průlet retro tunelem, kdy zážitek byl bez patosu tak silnej, že se o to člověk musí hned podělit (viď, Koko?). Pro ty, kdo vůbec nevědí, tak O. Children nejenom že si půjčili název od Nicka Cavea, ale mají enormně kladnej vztah k pitvání temnější, ale bezesporu kvalitnější části hudební historie. V jejich soundu se objevujou odkazy na Bauhaus a celý to goth post punkový období, Echo and the Bunnymen, pochopitelně nesmím opomenout epileptickej minimalismus Joy Division a utonutí v The Cure cca Disintegration éra. A taky něco málo z The Smiths, kdyby nebyl Morrissey takovej narcistickej úchyl a netrpěl totálně sebeobsesivní manýrou. A takhle by se dalo pokračovat donekonečna, protože každej z jedenácti brilantních songů v sobě nese odkazy na něco, co formovalo náš vkus (to se vztahuje pouze na ty, kdo nějakej vkus mají, pochopitelně). Je to staromilský, prapodivně spojující zdánlivě nespojitelný elementy (třeba Red Like Fire jsou čistý The Cure, ale když přijde refrén, najednou jako by někde něco přeskočilo a hráli Soundgarden ve svým nejepičtějším grunge období, jako wtf?!) a k nasrání catchy.

A to nejlepší nakonec. Chimera, jedenáctej track, je takovej mazec jako ty nejlepší věci na jedničce Editors, vlastně ještě lepší... Máte chuť dramaticky zatnout všechny svaly na těle a pokusit se máchat rukama, jako by to byla křídla, odlepit se od země, když přijde refrén, protože jste přesvědčený, že by to bylo přirozený. Posledních 35 vteřin s piano/synth motivem je jedno z nejhezčích míst, který jsem za posledních deset let slyšel. Díky za to, že to není průser. Díky za to, že to je masakr. Uvidíme je letos naživo na United Islands. Píšu uvidíme, protože nepřipouštím možnost, že by to někdo zívnul.

Terierce k narozeninám