Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: The Gossip - Joyful Noise

THE GOSSIP

A JOYFUL NOISE

Posledních pár mejch vyhřeznutí oscilovalo díky vlastnímu výběru mezi frenetickým nadšením a spokojeným pochrochtáváním, takže logicky musel přijít moment, kdy se někdo šeredně sekne a já to budu muset glosovat. Dámy a pánové, ta chvíle je tady. Prohánět se po tankodromu D1 nahoru a dolů není kdovíjaká zábava, spíš je to přesně to, čemu se říká vosina v prdeli, a když už je to potřetí v jednom tejdnu, je těžký vymejšlet si zábavu. Takže proč si v dodávce nepouštět nový desky, že jo. Všichni odevzdaně hibernujou se sluchátkama na uších a v duchu si přejou, ať konečně přijde ta „naše“ benzínka. Fráze Už tam budem? je blboučkej fór, kterýmu se ale nikdo nesměje. „Dane, už jsi slyšel nový Gossip?“ „Cože?“ „Gossip! Neotáčej se, koukej na cestu, sakra.“ „Ne, neslyšel, jaký to je?“ „Nevím, ale mám to s sebou.“ Tak jo.

Gossip s korpulentní, ale všema milovanou lesbou Beth Ditto rozčísli tmu jako prskavka svým úžasným průlomem Standing in the Way of Control v roce 2006  (měli už dvě desky předtím, ale to je trochu jiná story). Dodneška zněj často hraný originály i nejrůznější remixy jako perfektní blend drzosti, šarmu, obrovskýho talentu, punkový neurvalosti a taneční mánie. Následující Music for Men pod dohledem statnýho ošetřovatele Ricka Rubina měl bejt jejich major label masterpiece, ale nějak se to kouslo na půli cesty. Mírná paranoia a přešlapování v bludným kruhu, to všechno z toho bylo cítit, ale věci jako třeba Heavy Cross byly pořád ‚heavy‘ nadprůměr.  A sólový EP, který Ditto udělala se Simian Mobile Disco loni – byť je to na můj osobní vkus už trochu za rohem – byl dobrej, čistej a direktivně současnej electropop. Proč se Gossip vrátili s touhle deskou, navíc produkovanou Brianem Higginsem, kterej se pohybuje v ranku vytyčeným Girls Aloud, Sugababes a Kylie Minogue, nechápu. Dane, neotáčej se! Dělá na mě divný obličeje. Už jsem taky nervózní a sere mě to. „Ty vole, to zní skoro tak strašně jako nějaká Lucka Vondráčková!“ Heh, docela výstižný. Nedoposloucháme to. Prostě model ‚Gossip jedou čistej pop‘ fakt ne. Nejtrpčejší zklamání. Beth má rozhodně jeden z nejúžasnějších ženskejch hlasů za posledních deset let a jako kapela měli svůj jasnej ksicht a názor, ale tohle je šmíra na entou. Už dlouho se mi nestalo, že by veskrze pozitivníma vibracema nasáklá, nekomplikovaná popová deska vyzněla ve výsledku tak depresivně. Tady se máchalo v savu hodně dlouho a chirurgickou pinzetou se precizně odstraňovaly poslední snítky sexuální tenze a šmrncovní špíny. Výsledek je tak sterilní a blboučkej, že i těch pár hezkejch momentů (pravda, fakt jich není moc) zapomenete ještě v tý vteřině, kdy se objevěj. V kontextu s tím vším je asi nejzábavnější, jak obludně sarkastickej podtext dostává název A Joyful Noise. Dane, čum dopředu, sakra! 

(stream celého alba zde, pozn. red.)