Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Linkin Park - Living Things

LINKIN PARK

LIVING THINGS

Nekonečná trapná hra na ‘strong ones’ a ‘fillers’. Aby bylo to při mým nadužívání amerikanismů jasný, myslím tím, že každá deska, která je podrobena extrémně vyostřenýmu testu posluchačů, kritiků i pseudokritiků, prostě musí tímhle ‘cétéčkem’ projít, a občas to, co odhalí, je jenom planej poplach. Naděje, že všechno bude v pohodě, je silnější než cokoliv na světě, za ním i pod ním. Nad ním nic není, to nás jenom balamutěj. Nebe neexistuje, bůh je pravítko, kterým nás mlátili přes prsty, záda i zadek, a nedocházelo jim, že bolest je rajcovní, na rozdíl od boha, kterej není rajcovní ani trochu. Fuck you, liars. Fuck you pretentious fucks. Aby bylo jasno, Living Things není kolekce pár singlů a hymen vlajkonošů a zbytek otravná vata. Bylo by jednoduchý to takhle odmáznout, ale ruku na ulhaný srdce – někde si přečtu, že za něco stojej jenom tři tracky, a už nemusím nic poslouchat a dělat si vlastní názor, strejda Gůgl nějaký to moudro určitě dřív nebo pozdějc vyplaví. Miluju kecy, že Linkin Park natočili další Hybrid Theory. To je to nejjednodušší, co každýho může napadnout, společně s vtipnou ideou, že to je takový ‘best of’, aniž by museli kolektovat starší věci. Nebo že po předchozí desce A Thousand Suns, která byla hodně za rohem a údajně experimentální (kdo přišel na tak dementní termín ‘experimentální’ v souvislosti s LP?!?), by bylo dobrý zacpat kušny ortodoxním fans, kteří vřeštěli něco o zradě a konci jednoho nu-metalovýho fenoménu. Oukej, něco víc sofistikovanýho tam nemáte, chytrolíni? Kdyby nic, Living Things je návratem ke kořenům, jakkoliv to zní pateticky. Ale ono to vlastně patetický je. Uvědomění si svejch vlastních kořenů je očišťující, je to útěk z labyrintu a je to patos. Ten nemusí bejt vždycky nutně otravnej. Bulet u filmů, co jste viděli už stokrát, ale maj nějakej inprint, kterej spolehlivě zatlačí na slzný kanálky a sevře vaše srdce jako kovový podvazky, není nic, co by mělo vzbuzovat opovržení. Často vzbuzuje. U plebsu, kterej otupěl už za krále klacka a mutuje do kamenožroutský podoby s každou další počatou generací. Living Things je patetická deska jako svině. Patetická v tom nejvíc regeneračním smyslu, jakej se v kontextu nabízí. Lost In The Echo a In My Remains jsou z kategorie songů, co sice naplňujou jakýkoliv učebnicový klišé do puntíku, ale přitom jsou tak šikovně a hlavně upřímně (ano, tohle slovo berte s rezervou, je to jenom pocit, emoce) vystavěný a vypointovaný, že zkrátka musej fungovat, bez ohledu na to, jak moc předpojatý vůči žánru jste. Burn In The Down tuhle atmosféru ještě víc eskaluje, aby mohl přijít asi ‘nejpozitivnějc’ laděnej track s asi nejvíc přiznaným hip hopovým flow, jakkoliv název a text pozitivní nejsou ani omylem – Lies Greed Misery. I’ll Be Gone je hořko-sladká popůvka s epickým klenutím a mistrovskou gradací. Castle of Glass, uf, trochu vydechnutí, jako vyleštěnej  (vyleštěnej, ne vykleštěnej!) Conor Oberst, hrající s poloakustickejma Alkaline Trio a irskou hospodskou kapelou napůl. A to všechno proto, aby mohla přijít Victimized, která plní na Living Things podobnou roli jako Blackout na A Thousand Suns. Vosmah, divno, paranoia. Přesně to, co determinuje tuhle ztracenou generaci pomatenců a co ve mně vyvolává takový sympatie, protože tyhle emoce v sobě mám taky, hned vedle uklidnění, který přináší Roads Untraveled. Ash to ashes, dust to dust, skin to bone and steel to rust… To zní jako deklarace. Nepřemejšlím nad tím, jak moc penetruje moji kredibilitu, co se týče vkusu, mě to prostě baví. Vrací mě to zpátky do dob, kdy jsem bydlel v LA, často míjel Lincoln Park a v rádiu hrály furt nějaký heroický songy, co byly z principu na indexu, ale vlastně podvědomě plnily neodmyslitelnou roli v kontextu doby a místa. Living Things není další Hybrid Theory. Ani Best of. Living Things je stroj času a já chci kurva nasednout a užít si to. A strejda Rick Rubin to navíc zabalil do luxusního sonickýho těstíčka, lahůdka hadr!