Anatomie stylu, díl 9. - Beatové a beatnici

Trošku jinej pohled na beatniky, a to jako na módní pozéry z padesátých let – ne, vážně to nebyli jenom velcí literáti, jak se u nás pevně traduje… :)
 
KDY: 50. léta až první polovina 60. let
KDE: USA
HLAVNÍ VIZUÁLNÍ ZNAKY: volný černý svetry, černý roláky, džíny, flanelový košile, barety a klobouky, bradka, hraní na bonga, sandály, krátký účesy u dívek
HUDBA: bebop, moderní jazz 
TOP 5 PLAYLIST: Dexter Gordon & Wardell Gray – The Chase, Lionel Hampton – Ba-Ba-Re-Bop, Miles Davis – Half Nelson, John Coltrane – Giant Steps, Stan Getz – Speak Low
Jack Kerouac meditoval o „zbité a beat milující“ generaci svobodných tuláků, kteří hltají moderní jazz, existencialismus a východní filozofie. Neměl však ani tušení, že mediální zkratkovitost vytvoří beatnika. Neboli archetyp globálního studentského pseudointelektuála a flákače, ke kterýmu jeho zbožňovaný hrdina cítil silnou nevraživost až do konce svýho poměrně krátkýho života.
Při pohledu na dobové fotografie Jacka Kerouaka je docela zarážející, jak málo pozornosti slavnej spisovatel věnoval svýmu oblečení a svýmu vzhledu – na rozdíl od svých pozdějších následovníků a ctitelů, totiž beatniků. 
Oč méně řešil beatnický král Kerouac svůj svrchní oděv, o to více se věnoval psaní (a každý vášnivý čtenář mu za to jistě náramně děkuje). „Normální“ vzhled nejen Kerouaka, ale i dalších literátů z okruhu Beat Generation však nastavil zrcadlo jejich pozdějším následníkům z řad středostavovských studentů, pro který média na konci padesátých vymyslela poněkud hanlivou přezdívku beatnik. 

Ti z ledabylého outfitu svýho literárního vzoru (a dalších ingrediencí, o nichž je řeč vzápětí) vytvořili přesně promyšlenou a jednotnou image, která zasáhla prakticky celej civilizovanej svět. 
Kerouakův styl-nestyl ovlivnil však nejen zapřísáhlé fanoušky: flanelová košile, tričko a džíny, tedy jednoduchej a pohodlnej oděv, kterej není třeba ani pořádně žehlit, se stal klasikou volnočasového odívání a jen tak patrně nezmizí. 
Stylotvornými beatniky upravený oděv zase výrazně oslovil dobové marketéry a reklamožrouty. Módní marketing původní vznešený ideály nekonvenčního literárního hnutí zbořil jako pověstný domeček z karet. Beatnici se během padesátých a šedesátých let přerodili v symbol „nezávislýho“ studenstva, které se vřele oddává kavárenskému stylu života.
Název The Beat Generation na veřejnost pronikl v roce 1952, kdy jej ve svym eseji pro The New York Times nazvané This Is the Beat Generation zmínil spisovatel John Clellon Holmes. Ve svym umělecky idylickym zpracování parafrázoval myšenky svýho přítele Kerouaka, který toto spojení razil už od konce čtyřicátých let. V době, kdy článek vyšel, o generaci beatů nebylo příliš slyšet ani v literárních kruzích, natož pak ve smyslu výrazovýho módního stylu. 
Kerouac svou vysněnou Beat Generation navazoval na Hemingwayovou Ztracenou generaci (Lost Generation). Výrazem beat, tedy zbitý (poražený, zklamaný, rezignovaný) měl na mysli právě svou generaci mladých Američanů, kteří dospěli během druhý světový války. V poválečný době se však příliš neuchytili. Byli „zbití“, protože neměli stálý záměstnání, byli věčně bez peněz a obývali společně nuzný podnájmy. Zároveň milovali beat: poslouchali bebop, k jeho poslechu konzumovali drogy, sem tam provedli drobnou krádež, a aby se ze všeho dočista nezbláznili, vyrazili stopem napříč Amerikou. 
Kerouac v názvosloví Beat Generation spojil městský svět černých jazzových hipsterů, kteří manévrovali (vzhledem ke svý barvě pleti a sociálnímu postavení se z odstupu chce dodat, že vcelku nevyhnutelně) vně konformního světa bílý střední třídy, se světem duchovně uvědomělých stopařů, jakým byl kupříkladu jeho životní vzor Neal Cassady (totiž Dean Moriarty z románu Na cestě). 
V okamžiku, kdy zástupcům Beat Generation začala vycházet první díla a média podrobně referovala o bohémských autorských čteních a svobodomyslných pitkách, napříč univerzitními kampusy se rozrůstal okruh stoupenců. V historii pouličních stylů a subkultur se ale občas pletou dva pojmy, a to hipster (respektive jeho druhá bělošská vlna, pro který Norman Mailer razil termín White Negro) a beat (později se ujal mediální výraz beatnik). 
Obě skupiny milovaly „svobodnou“ černošskou kulturu – každá však z jinýho úhlu pohledu. Hipsteři pocházející z chudých dělnických vrstev přísně dbali na perfektní oblečení po vzoru Thelonia Monka, Dizzie Gillespieho a dalších stylotvorných černošských jazzmanů, vyznávali výhradně kvalitní a vybraný produkty. Tímto v rodný chudinský čtvrti na sebe poutali zaslouženou pozornost.

Beatové, děti ze seriozních středostavovských rodin (jako i sám Kerouac a jeho literární ekipa z kolumbijské univerzity), ztuha vzdorovali svym městským kořenům a svý konvenční kultuře. Snili o „skutečném“ životě v dalekých exotických krajích, kde by poslouchali moderní jazz, psali, užívali svobodu plnými doušky a meditovali. Naopak jeden význačný rys měly obě skupiny společnej. Nebýt „square“ – totiž nepropadnout konvencím jako zoufale nudná většina…

Čím více studentských beatů se srocovalo v kavárnách a barech bohémských čtvrtí, jako byla newyorská Greenwich Village či sanfranciská North Beach, tím narůstal i počet obyčejných pózérů, kterým svobodný ideály „alternativního“ života, stejně jako kreativita a duchovní osvícení nastíněný na počátku beatovými literáty, byly docela šumák. 
Estetický výrazivo beatů prošlo zřetelným vývojem. Na jeho počátku nepochybně byli černošští newyorští hipsteři, kteří vyjma svobodmyslný hudby zaujali rovněž pěkně střiženou bradkou či nezvyklými pokrývkami hlavy.
Z jinýho soudku byla afinita k černý barvě. 
Ta nejspíš přicestovala z Paříže, a to společně s vlnou dychtivýho zájmu po existencialismu Jeana-Paula Sartra a dalších francouzských intelektuálů. Jejich názory se totiž v padesátých a šedesátých letech převalily přes americký studentský kampusy jako mocná cunami. Ačkoli Paříž a New York od sebe dělí přes Atlantský oceán tisíce kilometrů, kulturně si obě velkoměsta odjakživa byla blízká. Co se hudby týká, černošský jazz nalezl ve městě pod Eiffelovkou svou druhou oddanou scénu, dokonce ani nacistická okupace zcela nezničila silný jazzový pouto. 
Jakmile válka skončila, do Paříže se nahrnuli bebopeři z Harlemu a ležérní publikum z města pod Eiffelovkou jim klečelo u kolen. Leckdy i doslova leželo u nohou – ostatně milostný vzplanutí Milese Davise a šansoniérky Juliette Gréco je dostatečně zdokumentováno. Právě Gréco později geniálního jazzmana představila Sartrovi, Camusovi a dalším existencialistům.
Černá barva je známku stylu a k Paříži tak nějak patří. Vyznávala ji Gréco, brzy ji vyznával i Davis… A hipsterská náklonost k francouzskému baretu či roláku – to je jednoznačný vliv stylové Paříže. Antropolog Ted Polhemus ve svý knize Streetstyle přesně shrnuje: „Esencí stylu beat byla móda intelektuálské Paříže viděná přes tmavé brýle amerických jazzmanů“.

V roce 1957 poprvý vyšlo Kerouakovo opus magnum Na cestě a mezi studentskými beaty způsobila kniha neskutečný poprask. Beatové se však nevydali hromadně stopovat napříč Amerikou jako jejich adorovaní hrdinové Jack Kerouac a Neal Cassady (resp. literární alter ega Sal Paradise a Dean Moriarty). Naopak se hromadně nahrnuli do kaváren ve studentských čtvrtích velkých měst.

V sanfranciský North Beach se jich dokonce kupilo tolik, že se stali cílem glosy pichlavého novináře Herba Caena. Ten je v jednom ze svých sloupků překřtil na beatniky. Je jasný, že slůvko inspirované právě vypuštěnou ruskou družicí Sputnik vzbuzovalo spíš jízlivý konotace. 

V historii pouličních stylů často platí, že jejich původci nemají se svými potrhlými následovníky příliš společného. Pro beaty-beatniky to však platí dvojnásob. Není divu, že Kerouac své fanoušky-beatniky tolik nesnášel. Když ve své knize Big Sur vzpomíná příhodu, kdy se do domu jeho matky vloupali neznámí beatnici, aby spatřili svýho idola a při tý příležitosti nevědomky zahubili Kerouakova kocoura (dostal infarkt), lze to celý brát i jako jistou alegorii spisovatelova nenávistnýho vztahu ke svým stoupencům.
Řady beatniků však mládly a rozrůstaly se, nastoupil marketing nejhrubšího zrna. 

Již v roce 1959 vyhlásil pánský časopis Playboy soutěž Miss Beatnik. Jedna americká zásilková služba zase nabízela kompletní „beatnický balíček“ sestávající z kostěných brýlí, falešných vousů a paruky. Pozadu nezůstala ani populární kultura. 
Přihrádky obchodů zavalily komiksy parodující beatniky a televizi opanovaly komediání skeče. Na paškál si braly „potrhlý“ studentíky, kteří extaticky buší na bonga, mluví absurdním slangem a kouří trávu. 
V propagačních závodech nejdál patrně pokročil zámořský sitkom s názvem The Many Loves of Dobie Gillis, 1959. Hlavní postava byla etalonem sympatickýho městskýho teenagera, kdežto vedlejší postava Maynarda B. Krebse představovala parodii na beatnika.
Třebaže komická či spíše tragikomická postava Krebse degradovala původní vznešený ideály Beat Generation do replik přitroublýho televizního klauna, svý nadšený fanoušky si rovněž nalezla. Lidé mají outsidery v oblibě a nejinak tomu bylo v případě klaunskýho, ale současně i originálního otloukánka Krebse. A právě díky beatnickýmu komikovi si nová generace rebelských teenagerů zkraje šedesátých let proklestila cestu televizním balastem zpátky ke Kerouakovi i k modernímu jazzu. Tedy ke generační skupině, která zaútočila na konformní většinovou společnost jako žádná jiná subkultura před nimi. Tak vyšlapala cestu pro budoucí hnutí květinových dětí – hippies.
 
http://www.stylesurfin.cz