repro autor
Anatomie stylu, díl 6. - Páskové, jedinečná česká subkultura
Odpovědí na teddyboye se v komunistickým Československu stali Páskové. Měli svůj jazyk, oblečení a místa, kde se scházeli. A neměli to vůbec jednoduchý.
Páskové byli následníky protektorátních potápek.
O předchůdcích pásků – potápkách – už Style Surfin’ psal tady.
Obohatili je o některý nový prvky. Slůvko „pásek“ se poprvé objevilo na počátku 50. let. Stejně jako u teddyboyů, beatniků, hipsterů či hippies, bylo označením mainstreamové společnosti a nebylo jím míněno nic pěkného.
Slůvkem pásek označovala veškerý rebelsky vypadající mladý lidi. Šlo o týpky a nadšence z tanečních kaváren – tanečníky jitterbugu neboli po česku holanďana. Když se v kavárnách opatrně začal hrát rokenrol a když i na Radiu Luxemburg nehráli nic jiného, páskové se stali jeho hlavními fanoušky.
Pomyslný vrchol nastal v letech 1953 až 1955. Široká veřejnost se o nich dozvěděla hlavně v souvislosti s procesem s tzv. Vyšehradskými jezdci (k týhle partičce delikventských pražských pásků, která dělala bordel v okolí Vyšehradu a která se pro komunistickou propagandu stala symbolem prohnilosti Západu, se někdy dostaneme v samostatným sloupku).
S přimhouřenýma očima lze říci, že páskové byli takovou domácí odpovědí na Teddy Boys (podobně se ke stylovým britským teddyboům postavili i v jiných koutech západní i východní Evropy – třeba v Polsku se jim říkalo Bikiniarze, v Rusku Styljagi a Maďarsku Jampec…)
Od zachmuřenýho okolí se páskové rozpoznali docela jednoduše. Scházeli se na trafáči, tancovali holanďana, na nohou nosili maďary a na hlavě vyčesaného emana. Pro vtípkaře z humoristickýho magazínu Dikobraz byli vítaným terčem. (Ale teddyboyové v Británii to zažívali taky, i když bez ideologickýho zabarvení.) Je paradoxní, že právě sarkastický poznámky z Dikobrazu jsou dnes největšim zdrojem informací o páscích…
Ačkoli nevinný kresbičky z Dikobrazu to příliš nenaznačujou, být v komunistickym Československu páskem znamenalo opravdickou kuráž. Navzdory tuhý represi se pražské Václavské náměstí v očích pásků proměnilo v „Trafáč“ (podle londýnskýho Trafalgar Square). Tam se odvážně korzovalo seshora dolů a zase zpátky – až do chvíle, než zareagoval nějaký pilný příslušník Veřejné bezpečnosti či příliš horlivý občan.
Kluci byli páskové a jejich holky sajdky. Hlavním rozpoznávacím znakem byl účes. Nazýval se lidově eman – šlo o klasicky vyčesaný kokrhel, po stranách ulízlý. Údajně dostal název podle holiče Emanuela Kodýma, kterej se nebál obránců komunismu a v rockabilly účesu prokazoval mistrovství. Domácí kutilové pro lepší formu používali cukrovou vodu anebo pivo.
Oblíbený byly kalhoty zvané roury – dole úzký a s vysokými záložkami. Ti nejvýstřednější je zakládali i deset centimetrů. Na nějaký džíny neboli texasky, se v 50. letech muselo zapomenout, a tak vypomohl kepr užívaný na montérky. I speciální sako mělo svůj výraz – flaška, a to pro typický lahvovitý tvar. Svébytným doplňkem pak byly kravaty, často s ručně malovanými exotickými obrázky, s nahými ženskými nebo značkami amerických cigaret.
Páskové si vytvořili i vlastní argot (například policistovi – příslušníkovi SNB – se říkalo zvesela sunny boy). Právě od příslušníků Sboru národní bezpečnosti dostali nálepku chuligánů. Ti nejvýstřednější páskové čelili až obsedantní policejní buzeraci. Znehodnocení oblečení patřilo k té nejméně bolestné fázi šikany. Kam až zlovůle komunistů může dojít, prokázal podzim roku 1957. Hrstka nadšenců uspořádala v pražskym Mánesu neškodný rokenrolový mejdan, ale esenbáci jej rozprášili a organizátoři z vykonstruovaného procesu odešli s exemplárními tresty. Hlavní pořadatel šel do tepláků skoro na rok… (k rokenrolovýmu mejdanu v Mánesu se taky ještě vrátím, protože si vážně zasluhuje pozornost a stejně tak i jeho aktéři).
Konec páskům a chuligánům neučinil ani režim, ani vtipálci z Dikobrazu, ale nová móda. Stejně jako teddyboye v Británii nahradili mods, u nás se utvořili legie „bítlsáků“…
Hledat
