NOVÝ SERIÁL: Anatomie stylu, díl 5. - Hipsteři a bebopeři
Ač název hipster dostal v posledním desetiletí nový rozměry v souvislosti s městskými „kreativci“, je to označení s úplně jinými kořeny…
KDY: druhá polovina 40. až začátek 50. let
KDE: New York
HLAVNÍ VIZUÁLNÍ ZNAKY: baret, originální klobouky a čepice, bradka, tmavé sluneční brýle, dvouřadý oblek, ohrnutý džíny, nezbytný joint v puse
HUDBA: bebop
TOP 5 PLAYLIST: Dizzy Gillespie – Salt Peanuts, Thelonious Monk – Hackensack, Charlie Parker – Ornithology, Charlie Parker – Koko, Lester Young – Jumpin’ With Symphony Sid
Změna hudebního žánru, který je v kurzu, obvykle přináší taky kompletní přeměnu vizuálního stylu fanoušků. Přesně to se přihodilo ve druhý polovině čtyřicátých let, kdy do té doby dominující taneční swing náhle vystřídal experimentální bebop, který do života americké městské mládeže vnesl celý lexikon novot.
Nová hudba rovná se nový styl. Jakmile zoot-suiteři zkonformněli a veselý swing se už oposlouchal, ba omrzel, bylo na čase, aby se rozvinul nový trend.
Novátorský bebop jako hudební i vizuální styl, docela odlišný od všeho, co se v hudbě odvíjelo doposud, se začal objevovat v první polovině 40. let v harlemských jazzových klubech. Přes týden orchestr vyhrával swing, ale pondělní večery si muzikanti zamluvili pro svoje jamování.
Nová forma jazzu charakterizovaná především zbrklým tempem a dlouhými instrumentálními vyhrávkami (příležitostně doplňovaná charakteristickým „žvatláním“ do rytmu) většinový publikum ale dlouho neoslovovala. Pro jazzový novátory, jakými byli Charlie Parker, Thelonious Monk či Dizzy Gillespie a jejich oddané fanoušky – hipstery – však zněla vysloveně jako rajská hudba.
Swing byl vyloženě taneční – i bebop uměl roztančit – náladová „vyhučená“ hudba si však cestu k posluchačům hledala spíš jinudy než přes taneční parket.
Během druhý poloviny čtyřicátých let se nejenže piloval samotný hudební směr, ale taky jeho vizuální výrazivo. Hudební fandové, kteří dorazili na jamování do Harlemu – klíčovým klubem pro rozvoj bebopu byl slavný Minton’s Playhouse, mimochodem v roce 2006 po třicetileté odmlce znovuzprovozněný – mohli na pódiu spatřit nikoli skotačící swingaře, ale smrtelně vážný muzikanty (zhusta podpořený marihuanou či herákem) v dvouřadých sakách, černých brýlích, bradkách a rozličných kloboucích.
Vysoce elegantní a orginální styl oblékání podle Theloniouse Monka či Dizzy Gillespieho způsobil mezi publikem ne menší poprask než hudba sama. A s toutéž, ne-li dokonce ještě větší intenzitou, byl fanouškovskou mládeží následně imitován a přepracován ve svébytnou subkulturu.
Slůvko hipster se zpravidla spojuje právě s bebopem a s přelomem čtyřicátých a padesátých let. Kořeny slova lze však nalézt už koncem let třicátých. Vyvinulo se z původních označení pro jazzový fanoušky – hepcats, později hipcats. Kdo nebyl „hep“ či „hip“, ten byl zkrátka „square“ – tedy nuďák. A hipsteři rozhodně nudní nebyli. Už jenom pro svůj specifický jazyk, který angličtinu obohatil o výrazivo jako „cool“ či „dig it“. Většinoví „squares“ výstřední hipsterská mluva silně zaskočila. Chápali ji jako jazyk ghetta – lidí na okraji společnosti – současně jim však zněla přitažlivě…
Za svý výstřední oblékání si hipsteři od nudný nechápavý většiny vysloužili přirovnání k pasákům. Výstižnější a značně spravedlivější charakteristikou však je, že šlo o okázalý dandyovský oděv, který nositelům výrazně pomáhal vybřednout z hranic chudýho ghetta.
Během druhý poloviny čtyřicátých let se fanouškovská základna řádně rozvinula. Z původní undergroundový scény pro chudou afroamerickou komunitu (mezi černošský hipstery se v každém případě řadil i bývalý zootsuiter a pozdější radikál Malcolm X) se společně s rostoucím zájmem chudý bělošský mládeže rozvinula ohromná síla, která o pár let tolik inspirovala Jacka Kerouaka a Allena Ginsberga a následnou středostavovskou scénu beats.
Černoští jazzoví muzikanti se svým svobodným způsobem života se stali pro bílý hipstery (či „bílé negry“, jak je ve svý stejnojmenný eseji White Negro nazval spisovatel Norman Mailer) nejvyšším vzorem, symbolem zbožštění a vysloveně životní filozofií.
V běhu času se z hipstera přirozeně stal jen módní sebeklam studentskýho středostavovskýho bělocha tvořený slunečními brýlemi, bradkou, baretem a chutí pro měkké drogy (marihuaně se v hipsterském slangu říkávalo „tea“, tedy čaj).
Ve svým zbožštění moderním černošským jazzem však hipster sehrál i jednu důležitou roli, a to pozoruhodného činitele v rasovým sbližování. Doplněno bytostnou touhou po svobodě a bojem proti nudný většině, zrodil se pevný základ pro následný kulty v čele s The Beat Generation a po nich „malých hipsterů‘, neboli hippies.
Hledat
