NOVÝ SERIÁL: Anatomie stylu, díl 2. - Swingem proti náckům (německým)

Jejich riskantním pozdravům Swing Heil! a Heil Hitler! v dobách nejtužšího nacismu se věnuju méně, více se zaměřuju na odvážný vizuální styl a svinčení (tancování swingu). Swing tanzen erlaubt! 
 
Píše se druhá polovina 30. let, hitlerovský Německo se nijak se svými odpůrci nepáře. Tací, kteří neskončí v koncentráku, raději chvatně emigrují. Navzdory drtivé nesvobodě a absolutní kontrole nad životy obyvatel říše se část německý mládeže nehodlá smířit s hitlerovskou vizi společnosti a organizací volného času v rámci organizace Hitlerjugend. Výslednicí však nejsou stávky, sabotáže či jiná disidentská činnost, ale cosi docela jiného – oddanost swingový hudbě a módě. 
Nacisté měli jasno: jazz je zdegenerovanou hudbou, kterou je nutný postupně vymýtit. Už od svých počátků ve 20. letech se nacisté proti jazzu (a veškerý moderní kultuře) ostře vyhraňovali. Hitler ve svých projevech vysloveně varuje před „židonegerskou“ hudbou importovanou z Ameriky. V polovině 30. let došlo k zákazu vysílání jazzu v rozhlase, ale jeho provozování kupodivu zakázáno nebylo – jazz byl pro nacisty až příliš těžko definovatelný. 
Ochranu proti neblahým výplodům svobody (jakým byl jazz) zosobňoval vojenský a polovojenský systém výchovy mládeže, tedy nejčastějc Hitlerjugend. Ne u všech mladých lidí se tento způsob života však setkal s pochopením. 
Čím víc nacistická propaganda burcovala proti zvrácený jazzový mládeži a jejím zkaženým tancům se sexuálním podtextem, tím spíš jejich počet stoupal. V Hitlerjugendu narůstalo znepokojení. 
Kniha Hitlerovo Německo autorů Matthewa Hughese a Chrise Manna cituje interní zprávu z jednoho swingovýho festivalu z roku 1940: „V sále zněla pouze anglická nebo americká hudba. Nápis u vstupu ’Swing zakázán’ kdosi přepsal na ’Swing povinný’. Tanečníci zpívali anglické texty. I při běžné konverzaci se pokoušeli mluvit výhradně anglicky. Divoce se zmítali do rymu. Dva chlapci tančili s jednou dívkou, jindy tančící páry vytvořily kruh a společně poskakovali. Někteří tančili v hlubokém předklonu s vlasy padajícími do obličeje a po kolenou se plazili po zemi. Hráči se na pódiu svíjeji jako divoká zvířata…“
Středobodem swingový scény se stal (i ve složitých časech) svobodomyslný přístavní Hamburk, který měl k britský a potažmo anglo-americký kultuře vždycky blízko. 
Swingová scéna se utvářela už od druhý poloviny 30. let a postupně prorůstala do celé říše. Zdrojem informací o swingový módě zpočátku byly americké a britské filmy a časopisy, s utužováním režimu a blížícím se vstupem do války se role nejvýraznějšího šířitele swingové módy zhostila německá kinematografie. 
Filmový průmysl se před válkou, ale i během ní těšil nebývalé svobodě. Stal se hlásnou troubou, která šířila iluze o krásném a bezproblémovém životě stranou válečné vřavy a plynových komor. Německé filmové hvězdy se odívaly podle nejposlednější světové módy a pro německou mládež se staly vítanými vzory. 
Z dochovalých historických materiálů vyplývá, že jinak se oblékali swingaři v Hamburku, docela jinak v Berlíně a v dalších říšských městech. Kupříkladu v Hannoveru byly v oblibě dlouhý bílý kabáty, v Berlíně či Frankfurtu zase dvouřadý „zoot suits“ podle amerického střihu. Swingaři v Hamburku si oblíbili široký zootsuiterský klobouky a v klopách jako poznávací značku nosili odznak s britskou vlaječkou. Jednotícím prvkem u dívek byla silná vrstva make-upu, sytě rudá rtěnka a nezbytná špička. Národní socialisté razící jednolitou vizáž a přísně postihující jakoukoli výstřednost se mohli uvztekat.
Nacisti s oblibou zdůrazňovali sexuální promiskuitu swingové scény, jednotlivé výstřelky démonizovali a využívali k propagandě. Přitom v Hitlerových mládežnických skupinách byl sex přísné tabu a pro mladý Němce byly odpadlické skupiny swingovýho mládí vítanou platformou pro získávání prvních sexuálních zkušeností.
Třebaže státní aparát proti skupinkám hudbymilovných swingařů neváhal tvrdě zakročit, po celý říši se odehrávaly velkolepé večírky. Mládežníci jako by ignorovali skličující prostředí, který je obklopovalo. Vysmívali se svým vrstevníkům v Hitlerjugend, svým nadužíváním anglických výrazů rádi provokovali okolí a vrcholným číslem swingující mládeže se stal její neoficiální pozdrav. Bezostyšně si dělal legraci z nacistickýho pozdravu se zdviženou rukou – namísto Sieg Heil zněl Swing Heil a ukazováček s prostřednčkem se při jeho vyslovení srovnaly do churchillovského vítězného V. 
K prvnímu brutálnímu zásahu vůči swingařům došlo v roce 1940 v Hamburku. Při swingovém večírku náckové zatkli a zmlátili stovky mladých tanečníků. Mnohým byla na znamení veřejnýho odsouzení oholena hlava a domnělí vůdci putovali do pracovních táborů. 
Ohromnou tíhu nacistického aparátu pocítili swingaři v následném roce. V říšském Německu (a stejně tak v protektorátu Böhmen und Mähren) bylo zákázáno tančit na veřejnosti mládeži do jednadvaceti let. Swingaři se přesunuli do klubů, jimž vládl majitel gramofonu a stále vzácnějších swingových nahrávek. (Podle mnohých se právě v těchto okamžicích zrodil základ budoucích „diskoték“.)
Zvyšující se represe swingařům pořádně otravovala život, z klubů brzy zmizeli do bytů a svými hédonistickými večírky se snažili zapomenout na válečný šílenství. Ale i mezi přísně apolitickým a ryze večírkovským hnutím swingařů se záhy nalezli tací, kteří proti nacismu vystupovali taky bojovnou akcí. Rozšiřovali spojenecký letáky, stávali se členy organizovaných skupin odporu či pomáhali uprchlým válečným zajatcům. Pokud se po jejich dopadení zjistila i jejich náklonnost k jazzu, putovali rovnou do koncentráku.  
Potápky a kristýnky
Nejen v říšském Německu se holdovalo (a trpělo) pro swing. Zatímco ve Vídni úřadovalo hnutí takzvaných Schlurfs s typickými bílými kravatami a rozepnutými pásky, u nás v Protektorátu to byly potápky.
Potápky se stejně jako v Říši rekrutovaly hlavně ze zlaté mládeže. Ze svýho označení radost příliš neměli. Ba naopak – na pojmenování reagovali dost háklivě a raději slyšeli na swingaře. „Slovo potápka bylo odvozené od oblíbené taneční figury, kdy se při tanci člověk pravým ramenem potopil a levým ramenem vynořil zpátky nahoru. Jedním ze středisek, kde to bylo k vidění, byla Jednota soukromých úředníků na Vinohradech ve Francouzské ulici, kde začínal orchestr Karla Vlacha,“ vysvětluje hudební publicista Lubomír Dorůžka v pořadu Historie.cs. 
Swingařským dívkám se říkalo potápnice, kristiánky či kristýnky. Holky po vzoru jazzových zpěvaček schválně mluvily řihroublým hlasem. Pražský potápky a kristýnky se scházely především na Václavském náměstí, který překřtily na Trafáč podle londýnskýho Trafalgar Square. Toto přízvisko se udrželo i pro pozdější generaci rokenrolových „pásků“. 
Nonkonformní vzhled u kluků tvořil účes s delšími vlasy vzadu zvaný havel. K potápkovskýmu oblečení patřilo volnější kostkovaný sako, krátký úzký kalhoty zvaný šťaldy a boty na vysokých podrážkách, kterým se říkalo maďary. Taky se nosili klobouky typu fedora značky Borsalino či jeho nápodoby zvaný taylorovka (podle amerického herce Roberta Taylora).
 
Příště: 

Mládežnické kulty 40.-50. let ve Východní Evropě

http://www.stylesurfin.cz