Anatomie stylu, díl 7. - Teddy Boys

Všechno o rebelech padesátých let a jejich pozdějších inkarnacích…  
KDY: první polovina 50. let
KDE: Londýn
HLAVNÍ VIZUÁLNÍ ZNAKY: dlouhý „edvardovský“ sako se sametovým límcem, úzký, dole založený kalhoty, barevný ponožky, boty s širokou podrážkou „brothel creepers“ (u nás řečený „maďary“)
HUDBA: americký r’n’b, skiffle, rokenrol
TOP 5 PLAYLIST: Ken Mackintosh – The Creep, The Cadillacs – Gloria, Eddie Cochran – Am I Blue, Johnny Kidd and the Pirates – Shakin’ All Over, Showaddywaddy – I Wonder Why
 
Když ve Velký Británii nastala padesátá léta, ostrovní království se už pomalu vzpamatovávalo z válečných hrůz. Jídlo přestalo být na příděl a obyvatelstvo nestrádalo. Ba právě naopak – pyšnilo se o sto procent vyššími platy než před válkou. Třebaže Spojený království vzplálo nebývalou konjunkturou, prostředí zůstávalo poválečně šedivý, zkostnatělý a přísně bigotní. Jen stěží si lze představit ten obrovský šok, který starším obyvatelům Londýna na ulicích zprostředkovali divocí a výstřední teddy boys. 
A teď geneze teddyboyů v kostce:
zkraje roku 1954 neznámej výrostek zatáhl za ruční brzdu nočního rychlíku z Londýna do Southendu, vlak sípavě oddychl a zastavil se. Světla ve vagonech se rozsvítila a uvnitř propukl chaos. Mladíci v dlouhých zdobených sakách edvardovskýho střihu a s navoskovanou patkou na hlavě se okamžitě pustili do rabování. V oblíbenym nočním spoji zničili všechno, co jim přišlo pod ruku. V dubnu téhož roku se přímo v ulicích východního Londýna utkaly dva znepřátelený gangy, znova v signifikantním edvardovskym oblečení. Vzduchem létaly kameny a cihly a na nejbližším policejním oddělení nakonec skončilo dobře šedesát mladistvých týpků. Ostrovní média začala běsnit…
Už v srpnu téhož roku se konala soutěž o nejlépe oblečenýho teddy boye. Vítězem se stal dvacetiletý prodavač zeleniny. 
Ten generační skok byl ohromný a vzdáleně může připomenout scény z (poněkud spornýho) muzikálu Šakalí léta o příchodu rokenrolu do Československa. Vizuální stránka na ostrovech byla však daleko radikálnější a intenzivnější (o to více byly však politický dopady u nás pochopitelně krutější a absurdnější). Proti válkou zdecimovaný skladbě obyvatel se náhle vynořila nová generace mládeže, která vysvlékla dělnický čapky a ošoupaný kalhoty a korzovala po městě v oděvu tak fešáckém, až to vyráželo dech. Konzervativní politika uvedla Británii do prosperity a výsledkem bylo, že nejen dospělí, ale i ti škole sotva odrostlí měli náhle dostatek peněz k utrácení. Po kapsách bylo pokaždý dost šilinků na kino či na kavárnu, ale i na nový oblek, módní doplněk, ba i motorku – samozřejmě britský značky. Odrazem týhle prosperity rovněž bylo, že adolescentní Britové neboli teenageři (tento výraz pochází právě zhruba z této doby) utvořili do tý doby nevídaný a navíc mimořádně živný marketingový a mediální prostředí.  
Ačkoli Británii, společně se Spojenými státy, lze jednoznačně považovat za kolébku populární kultury, začátkem padesátých let na ostrovech vlastně nic takovýho neexistovalo. Popová hudba tenkrát nestála za nic, desky se takřka neprodávaly, a pokud ano, tak spíše posloužily jako domácí partitura. Zájemce si ji zakoupil většinou proto, aby si ji doma mohl přehrát na klavír. Hudební trh prakticky neexistoval. Nic na tom nezměnilo ani spuštění týdeníku New Musical Express v roce 1952. 
Pop byl cílen především na Brity a Britky od jednadvaceti let nahoru, rozhodně ne však na teenagery – na dychtivou, rostoucí a bohatnoucí omladinu zkostnatělá populární kultura docela neuváženě zapomínala. Ve státním rádiu hráli příšerně, a tak odrostlým puberťákům nezbývalo než ladit zahraniční stanice, kupříkladu i u nás značně populární Radio Luxemburg, případně se uchylovat do některého z mnoha koktejl barů. Tyto bohumilý společenský instituce sice nedisponovaly širokou nabídkou alkoholických nápojů jako konkurenční puby, zato však lákaly na sklenici slazenýho mléka a především pak na pořádný americký jukebox. A toto ze zámoří importované zařízení se stalo jedním z hlavních šířitelů zcela nový hudby – rokenrolu. 
Ačkoli z dnešního pohledu jsou teddy boys a rokenrol jedno a totéž, nutno dodat, že tihle britští chuligáni jako svébytná ostrovní subkultura existovala už předtím, než americká hudební revoluce vůbec vypukla – nebohý Elvis se teprve potil za volantem svého náklaďáku a o kariéře rokenrolový hvězdy se mu ani nesnilo. Ale i v době, kdy Elvis nahrával své první desky, do Británie se dostávaly jen s obtížemi. Teddy boys zprvu poslouchali rhythm and blues, k rokenrolu se přimkli až o něco později – a ještě zdaleka ne všichni. Jedno však měli společné od samého svýho začátku, a to takřka jednotnou oděvní uniformu. 

Veřejnost si jich všimla poprvé začátkem roku 1952. Když se po chudym východním Londýně začali potulovat výrostci v jemně historizujícím oblečení z viktoriánských časů, způsobili obrovský šok. Vypadali trošku komicky, ale současně až děsivě. Až na několik stejnokrojů ze sklonku devatenáctýho století bylo do té doby prakticky nemyslitelné, aby skupinky mládeže nalézaly svou jednotu a skupenství pomocí téhož oblečení. Proč právě dlouhá zdobná saka z edvardovského období Anglie počátku dvacátého století? O tom historikové popkultury dodnes vedou tuhý spory. Ze vzpomínek někdejších teddy boyů se má nejčastěji za to, že k tý době vzhlíželi jako k předválečný éře anglický prosperity – ostatně silný patriotismus byl pro teddy boye jedním z hybných myšlenkových elementů. 

Dalším vysvětlením může být, že prodloužený sako vcelku připomínalo drsňácké kabáty amerických kovbojů. A Amerika – země neomezených možností – byla pro teddy boye učiněnou rajskou zahradou. Ale jinak toto ryze britské hnutí mládeže zprvu postrádalo jakékoli intelektuální zakotvení. Jádro se utvořilo mezi východolondýnskou dělnickou mládeží, která inspiraci k jednotnému oděvnímu prvku nalezla paradoxně mezi luxusními krejčími ze čtvrti Mayfair. 

Takový sako vyšlo na dobrých patnáct liber a vzhledem k průměrnému týdennímu příjmu dvacetiletého dělníka čítajícímu pět liber znamenalo neobyčejný lusus. K sakům se přidaly kalhoty – do tý doby nevídaně úzký a dole fešácky ohrnutý, šňůrková kravata, jakou nosili američtí kovbojové a rovněž i semišové boty s ohromnou gumovou podrážkou zvané brothel creepers. Jednotlivý skupinky teddy boyů šlo často rozpoznat jenom podle odlišný barvy ponožek. O to musely být jejich vzájemné potyčky na veřejnosti, jimiž se tak nechvalně proslavili, zajímavější.   

Samostatnou kapitolou byl účes. Touha britský mládeže napodobit londýnského teddy boye ostrovní lazebnickou živnost doslova pokropila živou vodou. Vytvořit na hlavě nagelovanou patku (nejlépe pomocí vosku značky Brylcreem) vyžadovalo jistou dávku umění s nůžkami, hřebenem a fénem, a před obchodem nejšikovnějších holičů se kroutily dlouhé zástupy žádostivců. Zátylek pak pozdějším zčesáním na tzv. Duck’s Ass, neboli DA (dý-ej) výrazně napodoboval americký fanoušky rockabilly.

Když styloví teddy boyové poprvé vzedmuli vlnu veřejnýho zájmu, jejich ctihodní spoluobčané je posměšně, avšak i s notnou dávkou respektu, překřtili na Edvardovskou brigádu. Toto označení však vytrvalo jen do chvíle, než se v srpnu roku 1953 na stránkách Daily Expressu poprvé zjevil výraz Teddy Boy. Bulvární novináři vyšli ze zkráceniny Edwarda na Eda, neboli – Teda… Z masově oblíbenýho tabloidu spojení chvatně přeskočilo ke čtenáři a rázem zlidovělo. Především pro kupující právě těchto periodik nesymbolizoval teddy boy jen „zkaženou, neřestnou mládež“, ale taky věrný prototyp mladýho násilníka. Do poválečný Británie přišla s prosperitou i vlna násilí a právě teddy boys se stali jejím nechtěným – často však bohužel pravdivým – nositelem. 

Poměřeno dnešními standardy, byla tehdejší vlna kriminality vcelku směšná a spíše uměle vytvořená britskými médii. Je však smutnou skutečností, že vyjma pouličních násilností lokálního charakteru šlo i o rasově motivovaný činy. Právě s nenávistí vůči všemu nebritskýmu a kulturně odlišnýmu jsou teddy boyové jako jednolitá subkultura spojováni. Byť trošku nespravedlivě, třebas k nemálo incidentům v padesátých letech v Británii skutečně došlo. V momentě, kdy se do potyček a do strkanic mezi novými přistěhovalci z britských držav v Karibském moři a původními Brity zapojili taky výstřední teddy boyové, tisk konečně získal pořádný sousto. 

Rasový napětí rozhodně nelze nijak bagatelizovat, je však nutný podívat se na ně optikou padesátých let. Tedy dobou, kdy do Británie proudily desetisíce přistěhovalců s touhou ukousnout čerstvě nabytýho koláče bohatství. Značná většina Britů pamatujících hrůzný útrapy války se o svou životní úroveň s nikým rozhodně dělit nechtěla, notabene se zástupci docela odlišných kultur. Události nabraly spád koncem srpna roku 1958, kdy v londýnské čtvrti Notting Hill skupina chuligánských teddy boys nejdříve napadla pár jamajských přistěhovalců a ženu lehce poranila. Zasáhli muži v uniformách, avšak incident strhl doslova uragán nahromaděného násilí. 

Ještě tentýž večer přistěhovaleckou (dnes však výstavní a řádně předraženou) čtvrtí táhli stovky rozvášněných teddy boyů, křičeli, rabovali, vyhrožovali, ba i fyzicky útočili na přistěhovalce. Policie nepokoje zarazila až o několik dní později. Následovalo rozsáhlé zatýkání a exemplární tresty a nešťastná událost vedla i k tomu, že už následující rok v Notting Hillu z piety uspořádali (dnes již pověstný) pouliční karneval, kde se proti rasismu semkli bílí i černí Londýňané.     

Ne všichni teddy boyové vyznávali rasovou nesnášenlivost. Koneckonců rasisté byli v pravidelném příjmu hudební stravy značně ochuzeni. Uvážíme-li, že rokenrol měl hluboké kořeny v černošském blues a rekrutovalo se z něj mnoho afroamerických hvězd, museli se rasisté spokojit s napodobeninami britské provenience, třebaže i v Británii vznikalo v padesátých letech vcelku obstojný „rockabilly“. Avšak britská hudební dominance nastala až v dalším desetiletí, které taky rázně zakončilo i dominantní místo teddy boyů mezi jednotlivými subkulturami. 

Už v době rasových násilností, tedy kolem roku 1958, začala být teddyboyovská móda „out“. Delší sako nahrazoval oblek italskýho střihu, boty s širokou podrážkou (u nás lidově zvané maďary) zastoupila špičatá perka, neboli chelsea boots či (postaru) winklepickers. Studenti, kteří nad teddy boyi ohrnovali nos, začali pěstovat beatnickej styl (kterej přicestoval skrze francouzské existencialisty) – volný černé oblečení, sandály, první džíny, zkrátka zdánlivě ledabylou neupravenost… Posedávali po kavárnách a pokuřovali gauloisky.

Začátkem 60. let hudební průmysl v Británii pracoval na plný obrátky. Svou stylotvorností, mediální přitažlivostí a kvalitou začal ve světě postupně udávat směr. Pozici nejstylovější britské dělnické subkultury získali od teddy boyů modernisté vzývající italskou módu, amfetaminy, moderní jazz a skútry značky Lambretta či Vespa. Je v tom jistej paradox, neboť mods zkraje šedesátých let válčili se svými úhlavními protivníky – rockers. Právě „venkovští“ rockers se přitom stali v šedesátých letech hlavními následníky teddy boys (viz kapitola o motorkářích).  

Co se pozoruhodných subkultur týká, léta sedmdesátá nejdříve přinesla bizarní a pestrobarevnou glamrockovou scénu, ale protože trendy jsou značně pomíjivý, řada příznivců glam rocku záhy oprášila kulturu teddy boyů. Zazáplatovali teddyboyovská saka, nagelovali vlasy a vyčesali je ještě o několik centimetrů výš, než bývávalo zvykem. Svý oděvy zpestřili barvami a navzdory opovržení původních teddy boyů vyrazili opět do ulic. Hlásil se k nim i pozdější „tvůrce“ punku Malcolm McLaren. Ten teddyboyům zasvětil svůj londýnský butik nazvaný Too Fast to Live, Too Young to Die (později jej přejmenoval na Sex a začal psát punkový dějiny).

Nástup punku tehdejší showbyznys zbořil do základů a třebaže punk se subkulturou teddy boyů značně inspiroval, jeho příznivci a zástupci teddyboyovskýho revivalu cítili mezi sebou ohromnou nevraživost. Šlo o souboj dvou zcela originálních entit, který bojovaly právě o to, kdo je originálnější. Média tenkrát měla jasno: kdysi rebelští teddy boyové byli rázem ti správní, kdežto společenskou hrozbu nyní představoval hnilobnej punk. 
V osmdesátých letech se britští fanoušci rokenrolu rozdrobili mezi teddy boye a zároveň mezi tradiční příznivce amerického rockabilly padesátých let. Druhá scéna výrazněji sílila, zvlášť co se rozrostla do řady dalších variant (britský psychobilly či gothbilly), dokonce se spřátelila s nenáviděnou punkovou scénou, a tak je tomu dodnes. 
ZÁSADNÍ ČTIVO: Steele-Perkins, Chris – The Teds (Dewi Lewis Publishing, Londýn, 2003)
 
http://www.stylesurfin.cz/