Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Paul Banks - Banks

Paul Banks. Chytá se někdo? Julian Plenti? Anybody?!? Interpol! Yeah, konečně...
 
Intro: Už si nepamatuju všechny detaily, takže můžu tu historku mírně poupravovat. Tak se to přece dělá, nebo ne? Byli jsme na turné po tehdy ještě nesjednocený Evropě (fuck EU) a seznámili se s Taliánem, kterej měl svůj indie label. Když jsme se dokodrcali domů, psal, že prej dostal osvícenej nápad vydat split singl Suns s nějakou úplně neznámou newyorskou kapelou, co zní jako rip off Joy Division a má fakt debilní jméno. Interpol. A že mi pošle jejich track, kterej od nich na ten split dostal. Neposlal.
Kdo na západní polokouli může dát svý kapele, která má znít posvátně jako JD, tak blbej název? Vyzevlili jsme to, on taky, a za půl roku začali všichni mluvit o novým vyhajpovaným pochmurným kolosu se jménem podle zkratky mezinárodní policie. Fatální minutí, hehe.
 
Middle part #1: Interpol. Skloňovaný všude. Každým. V superlativech. Bydlel jsem tehdy v prosluněným bezstarostným LA, kam tahle temná parta moc nezapadala, ale hype si žádal přesvědčit se na vlastní slechy a vidy, jak moc je ten věhlas zaslouženej. Jeden z jejich prvních koncertů v Městě Andělů byl ve vyprodaným Troubadouru, West Hollywood, ehm. Šel jsem tam tenkrát s Davey Havokem, černonehtým zpěvákem punkerskejch AFI, a oba jsme oněměli úžasem. Hodinovej vtahující set do mlhy zahalenejch, totálně statickejch Interpol byl svou prostou naléhavostí tak ohromující, že jsem rozporuplně jásal štěstím, a zároveň lkal smutkem nad promarněnou příležitostí podílet se na jejich šplhání na Olymp aspoň ušmudlaným italským splitem. So what.
Viděl jsem je pak ještě mockrát a s každým dalším koncertem, kdy byli větší, mohutnější, měli vychytanější scénu a ještě mrazivější a dominantnější světla, ztráceli po milimetrech, ale neúprosně svou uhrančivost a působivost. Z jejich čtyř desek mě fascinovaly první dvě, u třetí jsem ztrácel soustředění a čtvrtou jsem tuším nedoposlouchal. Když odešel basák Carlos D, vyvěsil jsem černou vlajku smutku. Jeho basa v tandemu s kytarovou prací nenápadnýho introverta Daniela Kesslera, to pro mě byli Interpol. Aspoň jsem si to myslel. Frajírek Banks mě vždycky trochu sral. Dneska mi dochází, že všechno bylo krapet jinak.
 
Middle part #2: Kdyz zacinkal poslední zvonec a Interpol byl konec, přihastrošil se Paul se svým alter egovým výstřikem Julian Plenti. Dal jsem - víceméně z piety - šanci prvním třem trackům z prvotiny Julian Plenti Is... Skyscraper a z mrakodrapu hezky rychle spadnul zpátky na tvrdou a nevlídnou zem. A tiše oplakával původní atmošku věcí jako Obstacle 1, NYC, PDA, Evil nebo geniální ‚suicidal machine‘ Slow Hands. Došlo mi, že ten spratek spratkovatej má ve svým hlase to, co dokončovalo tu načatou atmosféru úpěnlivosti, sentimentu, tragična a sladkobolný geniality celku. On je Interpol, ne Kessler, Carlos D ani nikdo jinej. A právě v tom je zakopanej tlející pes.
 
Outro/Epilog: Von pohřbil se vším všudy Plentiho, aby se mohl vrátit jako Banks. A tak se jmenuje i jeho nová sólovka o deseti skladbách. A o čem to je? O smutku. Prázdnotě a zbytečnosti. Sentimentu. Sebestřednosti a trouchnivějícím míjení se. Možná, že některý věci maj alespoň oparovej nádech „interpolí“ magie, ale je to jenom díky jeho hlasu a frázování. V podstatě jediná emoce, která mi z toho po inventuře vychází, je rozčarování nad tím, že ty dohromady fenomenálně fungující prvky, kterejma byla prosáklá kapela snů, jsou prostě fuč. Kouzla se nedařej, karta nepadá, klaun je v depresi a striptérky znuděně posedávaj v koutě prázdnýho strip-baru, kterej má před bankrotem a zavřením. Možná i někoho zabijou. Nebo zabásnou. Interpolem hledanej zločinec uniká, ale zřejmě už nikomu neuškodí a nikoho nedojme. This Is The End. 
 
PS: Stream celého alba zde, download singlu The Base tady.
PPS: Paul Banks zahraje v Roxy 5.2. 2013, lupeny zde.