Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Bloc Party - Four

BLOC PARTY
FOUR

Aby bylo jasno: Ne, nebudu si tetovat logo každý recenzovaný kapely. Za a) ne každá má logo aspoň z poloviny tak vychytaný, aby stálo za zaznamenání do kůže, za b) můj současnej (a sakra dobrej – díky, Miro!) tatér nemá na moje blbosti čas každej tejden, za c) dá se předpokládat, že v tomhle plkání budu ještě nějakou dobu pokračovat, a jako Franz fakt vypadat nechci, a konečně za d) nechci bejt fejkbůkovej komentovanej případ dokladující, jaká argumentace v rozhodování nechat se tetovat je majoritní (to je interní vtip, zdravím Westwood). A pak taky - v případě Four by to bylo hodně na hraně. Miluju sice symetrii v kontextu s triviální geometrií, je to rajc skoro jako objevit kouzlo interpunkce, ale motiv evokující olympijský kruhy (v době hysterie kolem londýnský Olympiády) s podivným náznakem duhy (navíc v čase probíhající Prague Pride) je trochu zanášející a zavádějící. Nu což, kérka nebude, zpátky k meritu věci.

Ty návraty! Co si budeme namlouvat, hudební reuniony bejvaj často tristní a nezřídka smutná záležitost. I když se Bloc Party vlastně formálně nikdy nerozpadli, hiatus byl nevyhnutelnej už proto, že náš hrdina Kele Okereke po diagonále stahoval zbytek kapely hloubějc do močálu elektroniky, a bylo zjevný, že ani skalní, ani jeho vlastní 'mates' ho následovat nechtěj a nebudou. Druhá hlavní postava - skoro fenomenální kytarista Russell Lissack - sice taky v rámci svýho vlastního projektu Pin Me Down koketoval s elektronikou, jenže mocná kytara ho nakonec odvlekla k jeho milovaným Ash, se kterejma se jal čile koncertovat, čímž byla dočasná paralýza Bloc Party dokonána. Spekulace o tom, jestli se kdy vůbec proberou, skoro přikryl prach, ale naštěstí jsou zpátky s lehce pateticky pojmenovanou deskou Four. Co na první poslech zní jako garážová lo-fi nahrávka, je dost odvážně nahá a intimní kolekce songů, který od začátku až do konce signalizujou, že tenhle návrat se povedl, vyplatilo se v něj doufat a trpělivě čekat. Už první singl Octopus se smrtícím Lissackovým rifem byl jasnou odpovědí na pochyby ohledně kvality kontentu Four. Vlastně celá 4ka si na nic nehraje a nebojí se mentálního i verbálního striptýzu. Lyričtější věci se lascivně promenádujou skrz vaše uši nahý a bez jedinýho náznaku studu či strachu z tělesných nedokonalostí, bradavic, jizev a vrozenejch disproporcí. Ono jich taky moc není, to je fakt.
Day Four je čistá krása, byť si možná nevědomky, ale nepřeslechnutelně půjčuje od The Police (konkrétně I'll Be Watching You). To ale vůbec nevadí, protože tenhle slow-burner si vás pomalu omotá jako jemná a lepkavá pavoučí síť, bude vás konejšit ve větvích i mezi listy (cituju text) a nakonec nekompromisně pozře jako lačná masožravá Adéla, co ještě nevečeřela a má tlamu plnou organickýho paralyzéru. Až pocítíte vlastní samotu, dojde vám, že vaše hluboká frustrace je neopodstatněná a malicherná, protože tohle zkurvený město je tu pro vás pořád, ve dne i v noci (jo, ty texty!). Klasická "blokpártí" intimita, teatrálně zakódovaná ve slovech i hudbě. V.A.L.I.S. je dalším ideálním příkladem. Typická struktura v tom nejlepším slova smyslu, 'jerky' kytary, chemicky nakažlivej refrén a tklivý lines o tom, že "i když není reálnej, můžeš ho slyšet promlouvat z budoucnosti". Koho? A sejde na tom? Nepotřebuju nutně vědět všechno z Keleho intimního deníčku, kdo ho šustil, komu nedal a kdo mu zlomil srdce. Pro mě je jednou z top věcí Team A, už proto, že funguje jako most k frenetičtějším kouskům, který zaváněj až něčím, co by se možná s trochou nadsázky dalo lehce předpojatě olejblovat jako neogrunge. We Are Not Good People je toho geniálním dokladem, protože zní jako sofistikovanější a zároveň ujetější Foo Fighters, hrající cover provařenýho fláku od Motörhead, kterej ale slyšeli jenom jednou v rádiu a zapamatovali si z něj tak nanejvejš kus refrénu. À propos, miluju tuhle nahodilou aktuálnost. FF hrajou dneska tady v Praze, prej americký Kabáti, hehe. Já je taky nemám moc rád, ale když už jsme u toho "za a) a za b)" supermodu, tak za a) mi mírně lezou krkem lidi, co věděj fakt kulový, ale za každou cenu musej bejt radikální ve svejch fancy oportunistickejch názorech, a za b) i když mi FF taky moc nevoněj, musím sklopit uši, protože ty zmrdi sypou hity z rukávu a nikoho ani omylem netankuje, že to je trochu lopaťácký. A už jsem pochopil i ten 'čtyřkovej' divnozvuk. On to produkoval Alec Newport! Mohlo mě to trknout. Každopádně já osobně jsem nadmíru spokojenej a můžu směle a odvážně říct, že Four bude bezpochyby nadšení vzbuzující kytarová deska roku 2012. A sám nevěřím, že může přijít něco, co ji trumfne. Pokud vás teda nepřivádí k orgasmu nízkorozpočtový (teda spíš nularozpočtový) kníkání pomatenýho indie-marťana odněkud z Oregonu nebo jinýho Prdelákova v US, případně UK či U Karlovy.