Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: The Killers - Battle Born

THE KILLERS

BATTLE BORN

Z čeho jsi? Z masa a kostí. Tak čeho se bojíš? Textovej petrklíč? Na mormonský dogmatiky celkem ‘down to earth’ statement, kterej se dá posouvat a naplňovat v několika úrovních významu a kontextu.

Průměrnej hipsterskej fakan neměl nikdy sebemenší problém projet holou rukou hrudním košem The Killers a vyrvat jim sentimentální srdce z těla. Pro jejich věčnej neuspořádanej patos a za stadiónové rozpínající se opusy plný ukázkovejch rockovejch knockoutů. Kytky na pódiu (nuda, to Morrisseymu rostly rovnou z prdele, hehe) a peří na klopách. Tak jo, no.

Brandon byl vždycky egocentrickej zamindrákovanej zmetek s velkou hubou, rozmáchlým napoleonským rukopisem a s pěnou klišé v obou koutcích, i když vypadal, že zrovna vypadl lazebníkovi z pařátů. Ale pokaždý byl o čtvrt míle napřed, a i když se mu smáli, on byl ten, kdo se smál naposled, s pachutí zadostiučinění zajedenou nepopiratelným globálním úspěchem a respektem. Battle Born.

Tak to tady máte, holomci, nějak se s tím poperte, nebo si jednoduše vyserte voko. Brandon Flowers je frontman se vším všudy. A kapela tentokrát ani nijak moc nemusí tlačit na pilu. Spíš naopak, a funguje to skvěle. Dokonce i tak vzdušnej baldachýn, jako je třeba The Way It Was, prostá všech přepíčenejch, vykroucenejch póz, maká jako emobuldozer.

Už otvírací Flesh And Bone i druhá Runaways jsou vysolárkovaný kousky, vydrezurovaný z fitka tak, že na nich není ani gram tuku navíc. Všechno se to leskne a nadouvá pýchou z nezpochybnitelný dokonalosti vyšlechtěnejch stadioňáků. Ptám se, kurva, potřebujeme ještě dneska nějaký nadpozemský rockový mastodonty? Nestačí, že Bono bude brzo předsedat OSN a místo U2 budou další velký desky klonovat hologramický trojrozměrný roboti? Za šestioktávovýho haleluja budou onanovat a kropit ukřižovaný fanoušky rocku Starýho věku spermatem chutnajícím jako fosforeskující Salko. Moc hezká představa! Potřebujeme nový U2? Já říkám jo! Muse jsou moc zahleděný do svejch inťoušskejch labyrintů a kytarovejch masturbací, ale přitom nevěděj, jestli bejt radši čistej pop rock, nebo si zachovat aspoň krapet indie status, a nikdo jinej podobnejch ambic na současný scéně není. Heart Of A Girl začíná jako Lou Reed. Vlastně i pokračuje tak nějak jako Lou Reed… po operaci prostaty a úspěšný chemoterapii. Hodnej rebel, poučenej pomíjivostí života, co se z toho všeho chce vyzpívat, než půjde na nedělní přijímání, protože co kdyby to náhodou bylo jeho poslední. From Here On Out jde v tom olizování koulí a škemrání o trochu historicky uznaný inspirace nejdál, a já dělám Brrrr, protože jestli jsem něco nesnášel, tak to bylo „killeří“ poklonkování Claptonovi a Springsteenovi. Tady zašli až moc daleko, páč slyším Toma Pettyho and The Hearbreakers, a to je už fakt hodně zlý. Když se psovi otočí a zaškrtí žaludek, je lepší ho utratit. Nechci trpět. Kdyby Be Still zpíval třeba Petr Kolář, může s tím rovnou začít obrážet vesnický tancovačky, nákupní centra a bohoslužby liberálnějších náboženskejch pomatenců (neříkám, že to třeba nedělá). A finale grande – Battle Born - krvesmilstvo, kdy voskovej Mercury od Madame Tussauds píchá naklonovanýho Mercuryho v trojce se Ziggym Stardustem v spandexovejch nasrávačkách. Nevíte, jestli máte zvracet krev, nebo řičet štěstím, že se tahle diabetická laskomina dokopala k orgasmu.

I přes všechen ten ofenzivní bordel a vulgární marast se nemůžu ubránit dojmu, že až přijdou ty zajebaný Vánoce a oposlouchaj se všechny poslouchatelný desky Cradle of Filth, Carcass (což je typicky štědrovečerní podmaz, že jo) i koledy od Salem, tak na Battle Born určitě dojde. Do tý doby je budu poslouchat v ředěnejch dávkách, protože každá genialita v sobě nese nebezpečnou porci šílenství. The Killers jsou mý bozi novodobý hudební historie a přes všechny průměrnosti i totální přešlapy je pro mě jejich Hot Fuss něco jako nejdůležitější kapitola z Bible (čert si vem celou Bibli!), která se do Bible nedostala, protože byla už moc světská, hříšně se vlnila v bocích a fakovala celou klerofašistickou hibernující popscénu tý doby. Za to je budu mít vždycky rád, budu je chránit, budu se jich zastávat a budu je kurva poslouchat!