Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: The XX - Coexist

THE XX
COEXIST

Tak co, stejskalo se vám? Těšili jste se na Snajpra Ká stejně jako sestřička Hyena, která už se tetelí, až zase bude moct ponořit své elegantní ruce do řečiště krve a podvazovat, svorkovat, transplantovat, vykuchávat, případně aplikovat kompletní facelift mejm rozstřelenejm myšlenkám i větám, co jsou delší než název kapely And You Will Know Us By The Trail Of Dead? Ona to má ráda a já mám zase rád ji. Koexistence. Vás ne, vás rád nemám, protože jste nevděčná chátra, škoda munice. Ba ne, kecám, už se mi taky stejskalo. Ale zase jsem si pěkně zregeneroval tělo i kebul, takže jsem slušně hyper a našláplej. Chtělo by to nějakej pořádnej hukot, něco matematicko-brutálního, nebo úplnej upliftující bordel, ale přišly mi do cesty dvě Xka - a koexistence je sama o sobě hodně provokativní téma.

Nemá cenu představovat The xx lidem, co je nikdy neslyšeli, protože to ultimátně znamená, že jsou ignoranti a burani, a tak by to bylo mrhání časem i energií. Když před třema rokama vyšlo jejich první album, opentlený historkama o tom, jak ho tahle podivínská, dost možná bezpohlavní parta černě oděnejch echt introvertů nahrávala někde v kanclu, byl to poprask velikej. Všichni vymazlený cool indie lidičky našpiclovali ouška, protože sound The xx byl – světe, poser se - originální. Jo, taky jsem si na tý desce ulít, přiznávám bez vivisekce. Jejich subtilní kytarový vyhrávky, docela často (asi nechtěně) odkazující k The Cure, to byl kjůr v tom nihilosvětě kolem, ou jé.
Praha tehdy zažila jeden z absurdně neopakovatelnejch momentů, kdy kapela, která se venku pomalu stávala respektovaným pojmem a začínalo to kolem ní povážlivě hvízdat, odehrála svůj set na maličkatý Sedmičce. Byl jsem tam tehdy, to jo. Ale měli jsme něco jako ‘boys night out’, takže jsme se slušně zřídili, naprosto nekoherentně s dost možná vyžadovanou intimitou koncertu. Ale pamatuju si, že to neokázalý prostředí dodalo jejich do sebe zarolovanejm zpovědím takovej neotesanej punkovej šmrnc a že to byl fakt dobrej koncert, i když nás tehdy asi víc zajímaly panáky na nestárnoucím baru s nesmrtelnou obsluhou.
Tichý místa mezi pomalejma taktama basovejch tónů byly vyplněný lomozem a typickým sedmičkovým hlukem, cinkáním skla i čvachtáním vody na podlaze záchodu, což všemu dávalo úplně jinej, extatickej rozměr. A nám bylo druhej den pěkně blbě, byť jsme se tlemili tomu, jakej to byl stupidní vožraleckej večer, ale vlastně byla děsná švanda. The xx byli tak až na druhý koleji, ale někde v dalším plánu nám docházelo, že to bylo ojedinělý a neopakovatelný.

Kdo by čekal, že The xx na Coexist někam uhnou, byl by blázen. To ani nejde. Jejich estetika prázdnoty je dokonalá taková, jaká je. Terapie minimalismem. Katedrála potlačovanejch emocí, který na sebe reagujou v tý správný konfiguraci, stejně jako neřízená řetězová reakce.
Angels - první singl – je pure essence, kontrast odtažitosti, krásy a osobitý chytlavosti. Chained je naopak banger, teda samozřejmě v kontextu s typickým The xx soundem, to je jasný. Ale i tak má beat až nebývale rozjetej a harmonická naléhavost je sice minimalisticky držena na uzdě, ale místama už slušně přetejká, což dělá tenhle track hodně, hodně sexy. Fiction…when we’re not together…ouch, to bolí. Klišé vypadá jinak, teda to otravný klišé určitě. Reunion je, jako když šukaj vážky a někdo se tomu snaží dát repetitivní řád. Udělat z toho umění. Karambol dvou hlasů, roztříštěnejch kousků kytar, útržků kláves a střepin beatů s basou, co primitivně tepe, jako by na ni hrál někdo bud totálně geniální, nebo úplně dementní, což je ve výsledku skoro to samý. Sunset je folkařina, vyšinutej soundtrack k remake Blade Runnera, kterej někdo natočí v roce 2037. Nebo možná nenatočí. To je fuk. Vždycky jsem myslel, že bude trapný hrát tyhle hry, mám pocit, že jsi vždycky věděla, co jsem zač, ale teď mám pocit, že koukáš skrze mě… A víš houby. Ouch, to bolí, to bolí, naštěstí je to jenom jako. Tohle by mělo mít nálepku “striktně zakázáno pouštět všem ‘heartbroken’ a lidem v sebelehčí depresi,“ protože to je jako ordinovat žiletky.
Missing vzbuzuje představu tý mašinky, která hospitalizovanýmu hlídá v nemocnici srdeční funkce a právě oznamuje, že vaše upachtěná pouť na tomhle všivým světě je u konce. Dlouhý, nepřerušovaný lineární píp a vás čeká už jenom imaginární světlo na konci tunelu. Exitus, vysvobození. Tides předkládá první posmrtnou instruktáž nováčkům, jak se chovat v biblickým ráji. Neblbnout, nechlastat, nebejt násilnickej, nepoužívat vulgarismy, neprovozovat nechráněnej sex se strangers, už vůbec ne ten anální, nebrat drogy a nechodit v černý. Zásadně ne v černý.
Swept Away znamená digitální kremaci s analogovým rozprášením. Má-li někdo černý kontaktní čočky přes celý bělmo, jakou barvu maj jeho slzy?
Coexist není nic, co by se nedalo čekat. Je to barevný spektrum všech odstínů BLCK a někde v dálce svítí dvě religiózně strašidelný X. Kolekce uspořádanejch zvuků a koncentrovanejch emocí, který mají svůj čas mezi třetí ráno a do oparu ponořeným rozbřeskem. Tak a ne jinak.
 
UPDATE: STREAM ALBA NALEZNETE ZDE