Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Gallows - Gallows

GALLOWS
GALLOWS

Snajpr Ká měl zálusk na úterní podvečerní dolce buď v podobě delikátních bonvivánů The Killers, toho času už bez peří na náramenících (Battle Born), nebo o malinko neurvalejších novejch Billy Talent, ale nic z toho vám neuteče, no fear.
Minule jsem dostal trochu napohlavkováno za to, že TDCC recka byla prej moc vysoftěná, s tupým (rozuměj nenabroušeným) koncem do ztracena, tak to dneska musíme napravit, hehe.
Vono je to těžký. Když hudruju a máchám kolem sebe zkrvaveným jazykem, tak to lehce může svádět k předpojatýmu nařčení z teatrálnosti a nadužívání hrubozrnnýho štěrku, když podřídím formu kontentu, aby šel pěkně ruku v ruce, slovo v slovu, tak to zase vypadá na ztrátu koulí, ach jo. Koule jsou, kde maj, a načančaný řečičky teď stranou. Hardcore není jenom obrandování toho hustšího porna, je to i hudební směr s hlubokou a zarputilou tradicí a mutující současností. To jen tak zeširoka a na okraj. Modří vědí, že jo. Píšu to proto, že Gallows rozhodně nejsou kapelou pro každýho, ale každýmu, kdo jede v muzice a má liberální vztah k různejm žánrům, bych minimálně jejich třetí self-titled doporučil jako jednu z desek roku, byť to není rockovej či jinej mainstream ani omylem.
Mám povolený tři klišé na recku, tak si můžu hned zkraje lajsnout první. Gallows překročili svůj stín. Eh, takhle napsaný to vypadá ještě hůř, než jsem si myslel. Chtěl jsem říct, že přijít o takovýho frontmana, jako byl Frank Carter, je krutá podpásovka. Tenhle zrzavej, cholerickej, pokérovanej spratek s kákáčkem (KK = konfliktní ksicht) jako hovado byl prostě to, co dělalo Gallows tak urgentníma a paranoidníma zároveň. Jenom se mrkněte na nějaký starý videa. I na ty, kdy uprostřed tý nejmasakrálnější seče zastavil song i circle pit jen proto, aby se mohl dlouhý minuty rozhořčeně vykecávat na adresu nějakýho debila, co byl zákeřně násilnickej. Nikdy nešel pro ránu daleko. Kombinace tarantule a nadopovanýho boxera muší váhy, co přišel do Uhelnejch skladů rovnou z ulice, může vypadat zdánlivě směšně, ale jeho ‘fuck you all attitude’, vypoulený oči a napumpovaný žíly na potetovaným, typicky britsky sněhobílym krku… to byl naprosto jasnej výhružnej statement ‘don’t mess with me, you fucking cunt,’ bez sebemenší legrace. Ostatní kolem něj tancovali jako splašený baletky a dohromady to bylo unikátní a účelově nasraný. Když se rozhodl odejít, vypadalo to na konec.
Angažování kanadskýho ex-Alexisonfire kytaristy na post plnohodnotný náhrady za Franka vyvolalo přinejmenším rozpaky a Gallows šupem poslalo z postu jedný z nejrespektovanějších britskejch kapel ostřejšího soundu do vakuovýho šedomísta mezi čekáním a skepsí. Wade MacNeil nejen že nemá vizuálně ani zbla z lehkonohýho rowdieho Cartera, ale jeho kebule vypadá jako ragbyovej míč nasazenej na těle bez krku a zdánlivě ovládá jenom dva tóny a jednu polohu. Řev. EP v produkci Joby J. Forda z The Bronx, natočený v LA a vydaný v prosinci minulýho roku, jenom nahrávalo spekulacím o totálním rozkladu a smutný pouti do žumpy zapomnění. Straight punk s mizerným garážovým zvukem, kdeže starý Gallows jsou!
 
Můžu říct, že jsem sluchátka s novou deskou vkládal do uší hodně opatrně a s prstem ostražitě připraveným na spoušti forward, nachystanej to případně nekompromisně vypnout. A hele! Hned intro Victim Culture s deklamovaným ženským goth hlasem a hororovou instrumentací je slušná vábnička, ale po necelý minutě přijde Dantovo peklo, koncentrovaný do tak kompaktního masakru, až se nechce věřit, že tohle je ta kapela, co přišla o lídra. Frank Carter je zapomenutej, všechno odpuštěno. Koupání v krvi neviňátek nebylo nikdy slastnější. Mladý maso, nažraný flákotou ze starejch psů. Toxická euforie z vysoce organizovanýho bordelu. Můžete mi věřit všechno, nebo nic, ale tuhle desku byste neměli nechat profrčet kolem bez aspoň jednoho pokusu nechat se zatáhnout do Satanova kola na bojovej taneček. Everybody Loves You (When You're Dead) leze někam za horizont jako nesestřelitelná potvora a freneticky řve, že vám vytrhá všechny dráty z těla a uplete si z nich košík na tu svou zabijáckou tlamu, co se vymyká kontrole. Hodně to připomíná starý dobrý The Bronx, ale navíc tu funguje něco, čemu by se dalo wikipedicky říkat ‘MacNeilova výhoda,’ a to je učebnicovej vztah ke kořenům. Ne nadarmo dávaj na koncertech cover Minor Threat se zbožnejma kecama na začátku. Black Flag, kalifornskej punk a hardcore jako současný světlonoši, poskládaný ze svítících ztrouchnivělejch kořenů Off! s nesmrtelným Keithem Morrisem z Circle Jerks, sborový gunshoty v duchu starejch Sick Of It All… Mohl bych pokračovat a dělat si poznámky se jménama, na který už jsem málem zapomněl, a přitom formovaly moje hudební dospívání a lemovaly roky, kdy to bylo každej den čerstvý, nový a vzrušující. A kecal bych, že jsem to neudělal. Stáhnul jsem si starý Monorchid a Skull Kontrol. Ty jejich skoro čistý kytary! Já se zabiju! Víte co? Fuck it… Dost keců. Jestli jste doteď Gallows ignorovali, protože vám přišli jako macho parta pomatenejch vystajlovanejch pankáčů, co se bavěj tím, že lidi na koncertech nutěj dělat wall of death nebo human pyramid, vřískaj a vůbec dělaj věci, který se vám osobně příčej, zkuste na to na chvíli zapomenout. Tahle deska je jako terapie. Otevře Pandořinu skříňku, zavede vás do vašich nejtemnějších zákoutí a donutí uvolnit potlačovaný napětí i nahromaděnou agresi bez zbytečnýho průtoku násilí. A jestli je tohle moc esoterickej blábol (bleee!), můžete jen jednoduše ocenit tu kompaktní masu, která musí pohltit každýho, pro koho kytarový orgie nekončej u Stánků Bří Nedvědů a zpěv je pro něj jenom a jedině posvátná bohoslužba o třech oktávách.