Těhotenský blog Báry Sedláčkové IX.: Konec

Všechno začalo 22. září 2011. Na svatbě módní publicistky Veroniky, dnes už Ruppert, jsem chytila svatební kytici. A do roka a do dne z toho nebyla svatba, ale byl z toho Kilián. Z kindervajíčka na nohách totiž vylezla figurka 24. 9. ve 22:28 po zásadních termínových peripetiích a dnech nekonečného čekání.

Těžko říct, kde se stala chyba, jestli u gynekologa, nebo jestli se vůbec nějaká stala, nicméně termín od 30. srpna do 10. října byl celkem znepokojivý. Nakonec byl stanoven na 14.9. a celých následujících deset dní jsem myla okna, pila červené svařené i nesvařené víno v Divokých matkách i doma, souložila, chodila po schodech, drhla podlahu kartáčkem na zuby, věšela prádlo, chodila na dlouhé procházky a pořád nic. Po tom mi doktor poradil, ať jdeme s mužem na hezkou večeři, protože dlouho na žádnou sami dva nepůjdeme. A přejedení prý taky vyvolává porod, což jsem se dozvěděla až ex post. Dala jsem si jídlo se strašně kudrnatým názvem, něco jako biftečky z pravé svíčkové špikované gratinovanou hruštičkou se smetanovou omáčičkou...To byla sobota večer, tedy přesně 22. září.
V neděli jsme se rozhodli nesedět na vejcích a vyrazili jsme autem 80 kilometrů za Prahu na chatu mých rodičů, kde jsme pojedli a popili a učinili houbařskou expedici, kde jsem se ohýbala a sbírala hřiby, protože jsem čirou náhodou ten den nějak dobře viděla. No a při cestě zpět jsem začala mít kontrakce a na dálnici jsme je hodinu vyklepávali po 2 minutách.

 Zavolala jsem do porodice a oni mi řekli, ať si dám ještě doma sprchu, ale to už jsem se nemohla narovnat a skoro se ani svlíknout, ale nakonec jsem se osprchovala a kontrakce neustávaly. Tak jsme jeli. V jedenáct večer nám řekli, že mám kontrakce silné, ale otevřená jsem jen na 1 centimetr a že tatínek musí domů a já dostanu tzv. "injekci pravdy". Ta nespustila nic jiného než silnější a častější kontrakce, bez zvětšení otvoru. Takže hlava jako malý meloun chtěla pořád prolézt dírkou o průměru malé, hodně malé limetky. Načež jsem dostala další injekci, abych se vyspala, protože jak říkala doktorka, měla jsem první fázi porodní moc dlouhou. Ta injekce byla bezva. Porodní asistentka se mi snažila vysvětlit, po vpichu, že mám porod rozjetý jen z poloviny, protože půlka jsou porodní bolesti a ta druhá je, že se z otvoru velikosti limetky stane otvor velikosti melounu. Já jsem jí na to odpověděla: "máte tady skvělý drogy." Jezdila jsem ve vlastních žilách autem...

Druhý den jsem se nemohla vůbec probudit, takhle jsem se ještě nikdy nevyspala, bylo to dobrý. Ale jakmile jsem se zmátořila alespoň tak, abych mohla dojít na vyšetřovnu, dostala jsem vyvolávací čípek. Vůbec netuším, kolik bylo hodin. A šla jsem si zase lehnout. Ve dvě odpoledne jsem se vzbudila s tím, že se mi chce strašně čůrat, alel záchod na našem pokoji  byl obsazený - sedla jsem si na posteli a najednou jsem se strašně počůrala, úplně vyjeveně jsem na to koukala, než mi došlo, že se mi chce pořád čůrat a to něco, co asi není moč, ze mě pořád čůrá. Ano, praskla mi voda. Jako kdyby mě někdo polil kýblem teplý vody, což dá rozum, přeci dítě nebude plavat ve studený, nicméně jsem na to čuměla jak péro z gauče a s dojezdem z oblbováku jsem to vůbec nechápala. Paní na pokoji mi poradila, ať zazvoním na sestru, no a pak už se rozběhla celá akce, podle mě. Podle porodních norem se rozběhla až o 6 hodin později. Porod se totiž počítá od doby, kdy je žena otevřená na 3 centimetry.

Přijel můj muž a začaly zase kontrakce, vzali nás do koupelny, kde byla rohová vana, svíčky a byli jsme tam jenom my dva/tři. Můj muž mi zpíval naši oblíbenou píseň, sprchoval mi záda, držel mě za ruku a bylo to hezký, ale nebyl to porod. Pořád jsem mezi kontrakcemi vtipkovala, měla jsem opravdu chuť na nějakej silnej koktejl, alkoholickej samozřejmě, a myslela jsem na to, jak mi kamarád ukazoval fotky, který pořídil v andaluský vesnici, kde holka před porodem vykouřila jointa jak mrkev a pak to dítě porodila ve stoje tátovi do klína někde u ohně. Pořád jsem se neotvírala, tak mi dali klystýr, aby se porodní cesty rozestoupily. A to jsem poslala svého muže pryč, protože to byla chvíle, kdy jsem měla první krizi. Cesty se nerozestoupily, jenom kontrakce zesílily. Takže jsem se na záchodě zapírala o stěny a tekly mi slzy, pak jsem brečela bolestí ve sprše. V sedm večer jsem na porodním sále seděla na míči s hlavou položenou na lehátku a řekla jsem porodní asistence, že jestli jsem na tři centimetry, chci císařský řez. Měla jsem pocit, že už nemůžu. Asistentka řekla, že jsem otevřená na víc. Byla jsem na 4 centimetry, ale to mi řekla až potom. O dvě a půl hodiny naprostého zoufalství později byl Kilián na světě. Na supermana. S pupeční šňůrou dvakrát okolo krku a ještě okolo ruky.

Abych ho vyšroubovala, musela jsem přesně poslouchat rady porodní asistentky: "Slyšíte mě, Báro, slyšíte mě? Teď si lehnete na bok a přitáhnete si k sobě koleno, při kontrakci, mezi kontrakcemi odpočíváme, teď slezete a sedněte si na bobek, teď si Adam sedne na židli a vy na něj obkročmo, při kontrakci se sesunete, aby vám visel zadek dolů, nechytejte se té židle, povolte se, teď si stoupněte a kruťte pánví, uvolněně, Báro, miminko už jde, Kilián se na vás těší, oba pracujete." Mezi tím já na to: Už ho ze mě vyndejte, vyřízněte mi ho, dejte mi něco na bolest, nemůžu, už nemůžu, pomóc, já už to nevydržim, nemůžu, pomoc...", tohle jsem řvala svému muži do ucha a na celou porodnici. Pak mi kolegyně rodičky říkaly, že to nebyla hysterie, že slyšely zoufalství. A já jsem zoufalá byla, nečekala jsem, že porod je peklo. Byla jsem strašně vyčerpaná, na konci jsem ani neslyšela, co mi kdo říká, a kdyby tam nebyl můj muž, který mě tahal jako kotě, když už jsem necítila ani jednu končetinu, a stavěl mě do poloh, které radila porodní asistentka, držel mě za ruku a objímal mě a nechal mě, abych mu dělala do ucha "Jurský park", byla bych na tom sále asi ještě dneska. Nebo bych se tam oběsila na šňůře od monitoru, který snímá srdíčko dítěte. V tom všem pekle přinesla asistentka cizí novorozeně, aby mi pomohla, chtěla, abych si mezi kontrakcemi nějakou holčičku v uzlíčku pochovala, aby mě namotivovala, ale mně to bylo úplně jedno, chtěla jsem jenom, aby ta bolest přestala.

Když mi dali Kiliána na prsa, úplně modrého a slizoučkého, zmuchlaného člověka, měla jsem pocit, že mi vyvrhly všechny vnitřnosti, byla to úleva, ale kdyby mi dali na břicho špinavé kotě, nevím, jestli bych si toho všimla. Viděla jsem světlo, svého muže, strašně moc lidí, doktora mezi nohama a cítila jsem mokré teplo na prsou. Rození placenty mě nebolelo a šití, museli mě nastřihnout (Kiliánova hlavička se zasekla) taky ne. Věděla jsem, že už je to konec a nikdy už to horší nebude. Ještě v noci, když jsem si lehla na bok, se mi zdálo o tom, jak mi porodní asistentka tahá nohy od sebe a říká, ještě sedmkrát a zavoláme doktora a budeme chytat miminko. Na tu bolest se nedá zapomenout, nebo necelý týden po porodu ještě ne. Ten večer jsem řekla, že další dítě adoptujeme. A celá porodnice si povídala o tom, jak jsem řvala a druhý den jsem měla chrapot. A sestry na to říkaly: "No a co, chlapi neroděj, tak se divěj, rodička má dělat, co jí pomáhá, a když vokalizuje, ničemu to nevadí."

Takže jsme byli všichni tři na fesťáku, Kilián měl pásku na ruce, já vyřvaný hlasivky a můj muž zase skoro neslyšel. A všichni říkali: "To byl fičák, strašně rychlej porod..." Já jsem si rychlej porod teda představovala jinak, ale budiž. Tímto chci poděkovat svému milovanému muži, že to se mnou vydržel, že mi pomohl ve chvíli nejtěžší a musím říct, že je nejbáječnější na světě! I když na začátku nesplňoval veškerá má těhotenská očekávání, nebyla to vlastně jeho chyba. Myslela jsem si totiž, že když jsem těhotná, celý svět se točí kolem mě a chtěla jsem po něm, aby to pochopil, aniž bych mu to řekla. Ale pochopil to, měl na to devět měsíců a závěr, nebo spíš začátek, stojí za to.

Uplynul rok a den a ten další den nebyla svatba, ale byl jeden mimiňák a máma, která měla mlíko nejen v hlavě (a přestala se tomu bránit) a jeden táta, kterej byl bezva a dělal k snídani vajíčka, zatímco máma seděla na nafukovacím kruhu a psala o tom, jak je důležitý přijmout fakt, že je máma.