Těhotenský blog Báry Sedláčkové IV.

Těhotenství trvá devět měsíců proto, aby si na dítě všichni stihli zvyknout. Nejen babičky, dědové, strejdové, tety a kamarádi, ale zejména rodiče. Psychologové tvrdí, že v těhotenství se v mozku dějí jedny z nejzásadnějších změn našich životů. A je to logické, protože co víc změní váš život než úmrtí, rozvod, svatba nebo dítě? Možná čtení Nietzscheho. Nebo první cigáro? Nevím.

Tátové prý vnímají dítě, až když je komunikativní, a děti si pamatují tátu až od čtyř let. Někteří muži vnímají dítě už v břiše a jiným to moc nejde. Nemůžeme se na ně zlobit. Mužský mozek úplně dospívá okolo 29. roku života, ženský o 2 až tři roky dříve. Mezi 30. a 35. rokem také kluci plně opouští chlapeckou roli a stávají se muži. A i přes všechny tyto osobní nepříjemnosti, se kterými se musí potýkat jejich já, je třeba, aby na těhotné ženy byli hodní, aby byli jejich oporou, aby jim dávali najevo, že je milují a že se na ně ženy mohou vždy spolehnout.

Holky to mají jinak. Jsem totiž v jinym stavu, mám naštěkáno v boudě, naprášil mi kožich a mám zrní v šuplíku. Jak s tímhle vším můžu být normální? A proto pořád brečím, když se hádáme, a brečím, i když mně všichni přemlouvají, ať jdu s nima ještě na jedno jejich pivo, že ještě není ani jedenáct.

Brečela jsem taky cestou domů z televize, když mi došlo, že mě strašně bolí v krku a mám horečku. Všichni říkají, těhotenství není nemoc, funguj normálně dál, ale nesmíš nastydnout. To je nebezpečný. A se zdviženým ukazovákem hrozí, tytyty. A tak sedíte v práci, kde kolega utrousí, že měl včera v noci dvaačtyřicítky. V metru nad vámi visí chlap, co sotva stojí, protože s ním klátí kašel tak, že i kdyby měl deset rukou, tak by ty bacily, co všude lítaj, nechytil. A paní, co sedí v tramvaji za vámi, smrká tolik, že její hleny se skoro lepí na vaši kapucu, pokud nějakou máte.

A pak najednou zjistíte, že s teplotou nad 38°C se vám dítě začne vařit v břiše a honem na pohotovost. A pak vám doktor dá antibiotika a půlka lidí tvrdí: „No to je blbý, po antibiotikách se roděj děti, který můžou bejt retardovaný.“ A druhá půlka zase: „ Co zkusit homeopatika?“ A ta třetí si myslí, že je to v pohodě, protože přeci těhotná nechce bejt nemocná až do porodu, a tak si ten penicilin prostě zobne. Penicilin se jako jediný může a ve čtvrtém měsíci to plodu neublíží. Doktor mi dal taky hočík proto, abych se cítila líp, a zakázal mi věšet prádlo, vytírat, vysávat a vůbec cokoliv dělat kromě sezení a ležení. No takže můj muž teď musí kromě zvládnutí otcovské role ještě dělat úplně všechno. Aspoň, že mi nezakázali chodit do práce, to už by na něj bylo asi opravdu moc.

Tak sedím doma s nohama nahoře, v polorozbořenym bytě těsně po rekonstrukci, která musela proběhnout stůj co stůj, jenom jsme si k tomu vybrali 5. měsíc těhotenství, a čekám, až se ta debordelizace nějak udělá. Díky, mami.

…A uprostřed mé deprese mezi pláčem a smrkáním jsem si pustila klip Divokých matek! Najednou jsem si vzpomněla, že jsem nebyla vždycky taková ubulená kráva, která jenom pořád lituje toho, že její těhotenství nevypadá jako ve filmu, a že se k ní lidi chovaj jako k debilovi, jenom protože jí ještě nebylo 24 a protože s ní ostatní zasloužilé matky mluví jako s idiotem, přičemž jí musí i ukázat, jak vypadá zavinovačka na ubrousku a čajové lžičce – coby miminku. I přes to, že to ta kráva ví, tak neřekne, dejte mi pokoj, já chci žít nonstop, dítě bude v pohodě, nepotřebuju deratizátor lahví, ani deratizátor bytu, mám dvě kočky, chlapa věčně zprasenýho malíře a kromě kočárku, oblečků, postýlky a dudlíků chci jenom klid a ne seznam o cca 300 položkách, kterej jeden blogger nazval asi takhle: „Seznam pro deset kosmonautů, ne pro jedno ještě nenarozený miminko“. A hnedka cejtim tu girls power!

Jasně, mámy nejsou žádný chuděrky, jsou to normální ženský, který se nemusej posírat z každýho bobku a můžou klidně říct, ten spratek zase řve. Jakože ten náš určitě bude, po tom emu, co zažívá už teď. Počkám ještě 4 a půl měsíce a uvidim.

Díky, matky!