Těhotenský blog Báry Sedláčkové VIII.

Těsně před porodem musíte každý týden na tzv. monitor, kde měří tep dítěte, jestli je v pořádku. Někomu může být i špatně, protože miminko je vyburcované, různě kope do vnitřností, žeber a tak podobně. V pondělí jsem opět šla na monitor a nebyl tam můj doktor. Byl tam jinej, kterej mě hned na úvod seřval, že nemám termín porodu, co s tim má asi dělat, jak to, že můžu rodit od 30. srpna do 10. října! Tak jsem mu řekla, ať zavolá doktorovi, ke kterýmu jsem v porodnici chodila poslední 3 týdny. Vyštěknul, že ten můj původní doktor už tam nepracuje, takže se s nim asi těžko spojí. Takovýhle lidi by vůbec na gynekologii dělat neměli, a ve zdravotnictví obecně taky ne. Je to hrozně jednoduchý, zchladit si žáhu na vykulený prvorodičce neomalenym řevem.
Následně mi tenhle doktor udělal ultrazvuk, zjistil že jsem v 39. týdnu (rodí se běžně ve 40. týdnu,ale může to být i ve 36. nebo ve 42.) a zeptal se mě, jestli cítím pohyby. Řekla jsem, že je cítím míň, než dřív, protože myslim, že dítě je větší a už se tam nevejde, tak tam nepaří jako dřív. A na to doktor odpověděl: „Takže nejsou pohyby, dobře, fajn, takže chcete bejt hospitalizována. Uvedla jste údaj, takže hospitalizujeme.“ A já na to vyděšeně: „ Ale já nechci ležet v nemocnici, nemyslela jsem to tak, že pohyby necítím, ale nejsou tak často!“ A doktor: „Uvedla jste údaj, uvedla, smůla, hospitalizace.“ Šla jsem ven a rozbrečela jsem se, protože se hrozně bojím nemocnic. Můj muž se smál a snažil se mě utišit a potom jel domů pro tašku do porodnice.

Strávila jsem v nemocnici noc na pokoji se třemi dámami, které čekaly na gynekologickou operaci. Povídaly jsme si a bylo to fajn, ale… Pořád mi někdo volal, tak jsem strávila dost času na chodbě. Viděla jsem novorozeňata, jak tam jezdí v nákupních vozících na mimi, a taky jsem viděla, jak vezou krvavý prostěradla a něco hodně krvavýho v igelitu, byla to asi placenta. Pak jsem si ve 3 ráno zacpávala uši, protože když jsem asi v 9 večer volala na chodbě, přijela holka, který praskla voda, a já si říkala, ta má ale štěstí! No a ve tři ráno se její řev proměnil v dinosauří volání o pomoc. No a tak křičela a křičela a tlačila a pak naposledy zatlačila a pak bylo slyšet právě porozený dítě, který plakalo, protože si řikalo, sakra je tady zima, hnusný světlo, co mi svítí do očí a všichni lidi tady strašně smrděj a moje máma nejvíc... No ale já jsem tohle všechno nechtěla slyšet, nechci vědět, jakej je porod, prostě se to stane a každej porod je jinej, není důvod se obávat a ani vědět detaily, který mi zbytečně vnucujou představy o porodu. Prostě jsem v tý porodnici vůbec neměla bejt.

Naše dítě je očividně pořád v břiše spokojený, i když já už ho prosím, ať jde ven. Protože čekání na porod, to je opravdu jediná chvíle v ženském životě, kdy jenom čekáte. Je to strašně votravný, nudný a blbý. Ale co se dá dělat? Uklízet, koukat na telku, číst – i když se nedá už ani moc ležet, ani moc sedět a v televizi stejně nic nedávaj… A filmy? Ha! To by člověk musel vidět tak 4 denně, aby se nenudil, ale to se stejně nedá v týhle situaci vydržet. A ta nervozita. Prostě čekáte na něco, co má každej jinak. Jo, všichni říkaj, to poznáte. Ale může prasknout voda a nemusí, můžete cítit kontrakce pravidelně, nebo je máte slabé a nepravidelné… A občas tu kontrakci máte a cítíte tlak a dáte si horkou vanu a před tim se úplně vyřídíte tím, že vypiglujete celej byt a ono nic, za chvilku to přejde a nezbývá než čekat a čekat a čekat a čekat a čekat. A k tomu vnitřně vyšilovat, protože muži opravdu nesmí, nesmí!!! před porodem chodit do hospody a já si řikám, my budeme mít dítě! Co budeme dělat?! Ušila jsem králíka z ponožky a před tím méďu, ale ten se narodil starej a hrbatej a obě zvířátka jsou tak trochu z chráněné dílny Barbory Sedláčkové, které opravdu leze na mozek čekání na porod.

Nezbývá než zkusit vyvolat porod sexem, sperma totiž změkčí a uvolní děložní hrdlo, ale jenom ve chvíli, kdy je mimi připravené jít ven. Takže se může stát, že se budete trápit střídáním milionu poloh ještě několik týdnů. (pozn. kdokoliv si představuje možnost zezadu, ať si představí tříkilový tlak na močový měchýř shora a k tomu ještě tlak zespodu… hh…)

Cejtim se jako kobliha a hroch zároveň, ale jsem v pohodě. Jenom šílim z toho, že to ještě není! Je půl jedný ráno a přemýšlím, že půjdu smontovat botník. Už mám za sebou montáž nočního stolku v 5 ráno, asi před měsícem. Načež můj muž řekl, že se špatně vyspal. Moje odpověď zněla: Otevři oči a podívej se vedle sebe. Následoval smích, jeho.

No a teď jsem viděla nohu mýho dítěte přes stěnu břicha, brutálně realistickou nohu. Za chvilku ho snad uvidíme celýho. Jsme zvědaví, jak bude vypadat. Netrpělivost je hrozná vlastnost, ale ať už jde ven...

Jo a otázka, zda se člověk těší na dítě, je scestná. Opravdu těšit se přece můžu jenom na něco, co znám, na dovolenou, na zmrzku… Když ale vůbec nevíte, co vás čeká, tak se i trochu bojíte, bude to přeci další člověk, kterej změní celej váš život. Takže se těšíte spíš na to, až se zbavíte břicha a jste zvědaví, jak to zvládnete ve trojici.