Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Long Hind Legs

Vážení (a měření) přátelé. Hlásí se vám SNPRK z dálnice nevím kolik. Až tohle budete číst, nebudu mezi vámi. Ne, to není vlastní nekrolog. Stop. To je cestovní deník, nebo něco jako. Povinnosti mě odvály na Moravu, Majáles v Brně (zdravím všechny RB - to nejsou 'árenbí' party, ale Redbull stánky, hehe) a ještě Majáles ve Zlíně, to je jistota, jak nezůstat střízlivej. Stop.
 
Mám pro vás cestovatelskej tip na muziku, co pomůže zůstat bez časovejch a žánrovejch souvislostí ve střehu, emocionálně funkční a zároveň nadčasovej. Byla kdysi jedna kapela Unwound a dva z tý kapely měli tak širokej přesah, že založili obskurní formaci Long Hind Legs. Že je neznáte? Nevadí, to chápu. Já jsem na ni na dlouhý roky zapomněl a když jsem se z ty ignorantský agónie probral, dalo mi docela zabrat, najít tyhle fragmenty nedávný minulosti a zase to znovu objevit. Zrovna poslouchám song s názvem Open Wide. Ten byl, pokud si teda dobře pamatuju, i v nějakým docela profláklým soundtracku.
 
O co tady jde? Těžko popisovat, i když srovnání se celkem nabízej. Open Wide je jako ranej David Bowie, našroubovanej na dobovej emo rock (myšleno něco jinýho, než jsou Tokio Hotel a Padesátšest a půl sekundy na Mars, pochopitelně). Přesněji - má to atributy hudby, která byla ve svý době nadčasová a zároveň trochu lo-fi s popovým přesahem. Stop. What Are We Doing je balada s pošramocenou kytarou. Když ti řeknu, že tě miluju, znamená to, že ti zavolám zítra... Žádný stánky na levnou krásu. Čtyři akordy, I don't feel like talking. Zaseknutej kolovrátek zapomenutejch emocí.
 
V půlce se to zlomí jako striptérka u tyče, když jí najednou přestanou dávat bankovky za gumu u trenek, a všechno se přeleje v dost šerednej a bezvýchodnej marš mollovýho zoufání, který poháněj triviálně znějící patterny elektrickejch bicích, flažoletů a naléhavýho deklamování. Venku ubíhaj polojarní křoviska asi stokilometrovou rychlostí a těžko říct, jestli ten audio-obrazovej materiál vzbuzuje teskno, nebo naději. Spíš to první, ale je to docela hezký. A Curtain is Drawn, A Veil is Worn má polohy jako Joker, v reálu a pak hlavou dolů. The Cure/Joy Division basová linka a rezignovanej příběh odjinud a helemese, najednou je tu psycho noise, co chytne neurvale za chřtán a přitlačí špinavý záda na oprejskanou zeď sídlištního průchodu. Passion For Passion. Kdo z těch ložnicovejch lo-fi hvězdiček by si nepřál znít tak, jako LHL zněli dřív, než se tyhle dneska glorifikovaný hipsteři vůbec narodili? Numb. Jsem 'numb'  já, nebo to všechno kolem mě kurevsky zpomalilo? Aha, to jenom z polí venku smrdí řepka a žlutá barva v oparu zasklenýho podvečera jede na repeat. Miliónkrát napsaný melodie v kontextu zaprášenýho cédéčka dostávaj novej rozměr.
 
Painfully Obvious. Vymyslel by někdo lepší název? The Stooges, zavěšený do zpomalenejch Sex Pistols, a na krk jim dejchá jam band, sestavenej z imaginárních členů Sonic Youth a Pavement, haha. To je obludárium! Ale jak příjemný! A Perfect Day, může si smrtelník přát lepší outro? Jo, Kill Rock Stars vydávali nadčasový desky. Aha, tak už jsme skoro ve Zlíně. Ještě jedna benzínka a dnešní cestování je skoro u konce. Pole kolem jsou furt žlutý, ale vypadá to, jako bysme byli v lepších časech. Díky, Long Hind Legs. Díky, Moravo! Pozdravujte tu nafrněnou Prahu :)