Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Major Lazer - Free the Universe

Bylo  nebylo,  byl jednou jeden Diplo. Žil byl, trochu Karlík a jeho továrna na čokoládu a trochu Kill Bill. Na každém šprochu pravdy trochu, Diplo, ať chceme nebo ne, je jeden z nej producentů současnosti. S širokým záběrem a přesto velmi signifikantním a sofistikovaným rukopisem, ať už dělá s matematickejma screamo vizionářema Rollo Tomassi, nebo současnou čokoládovou pop špičkou model Beyoncé. Analogie se zmíněným filmem Tima Burtona na motivy knížky Roalda Dahla se tak trochu nepřímo nabízí. Fantaskní lehce drogovej výlet do světa nejenom dětský fantazie se spoustou poťouchlejch zápletek a kaleidoskopickýho vidění nereálnýho světa je přesně to, co reflektuje Free The Universe. Stačí se podívat na obal.
 
Jestli první ucelená kompilace Guns Don’t Kill People... Lazers Do byla z určitýho úhlu pohledu víc či míň kompaktní vizitka tehdy úzce spolupracujícího Dipla se Switchem (nezaměňovat s českou ňuňu metalovou partou The Switch, prosím), Free The Universe je rozprsk na všechny strany, do všech možnejch vesmírů. Je to jeden velkej mejdan, kterej ignoruje etnický i kulturní segregace a jehož pojítkem je tropickej sex, Piña Colada, booty shake, snědý holky s bílejma frajerama, non stop párty a kolaborace každýho s každým.
Vono taky říct Diplovi ne je hodně těžký, což je možná jediná drobná trhlina Free The Universe. Když říkám drobná, myslím tím opravdu drobná, protože rozhodně nenutí přeskakovat tracky, ve kterejch je někdo tak slizkej jako Shaggy (jo jo, to je ten Jamajčan zodpovědnej za totální sračku Mr. Boombastic). Obecně -  pro nás, bílý středoevropany, je reggae, ragga a dancehall něco exotickýho a žel tak kulturně nevkusný národy jako jsme právě my Češi mají dementní tendenci zmiňovaný věci absorbovat tím nejtragičtějším a nejtrapnějším způsobem. A v kombinaci s tuzemsky pěstovaným skankem tuhle posedlost po exotice transponovat v něco, co by se dalo relativně mírně hanlivě nazvat balkánským reggae, který je víc než cokoliv jinýho trapný a k smíchu. Rastamani od Český Třebový rule. Jediná formace, která měla dobovej mandát s Jamajkou operovat, byla kapela Babalet v době nebožtíka Aleše Drvoty. Toho si vzal Jah do svýho promiskuitního ráje a tím to taky pro nás skončilo.
 
Moje averze vůči všemu, co smrdí českým reggae, je militantní a neměnná konstanta a žel se promítá i do vztahu ke všem, kdo mají blond přeliv a dreadatou duši, jako třeba No Doubt. Major Lazer jsou jediná výjimka. I přesto, že Diplo sám je něco jako hybrid mezi důstojníkem Wehrmachtu, árijskou kurvou a playboyem ze Stockholmu. Jeho cit pro Kingston produkci, v kombinaci s totálně současnejma trendama EDM, je víc než nadčasovej a hodnej obdivu. Moombahton, tropical, trap, house, reggae, dancehall, rap, dubstep, cokoliv je po ruce, háže do mixéru a extrahuje lahodnou šťávu do freshe, kterej vám i v lednu připomene, jak voní exotika a letní vzduch někde na jižní polokouli.
 
Jestli někdo neví, o čem kurva mluvím, tak ať se mrkne na video k Jah No Partial (featuring Flux Pavilion).
Bezbřehý veselí. Párty jakou nevidíte, šejkující zadky, o kterejch si my nablblí běloši myslíme, že jsou handicap, pistole na vodu i kanóny na konfety, co vypadaj jako obří pyje, a ze všeho odkapávající sex v tý nejtribálnější podobě. Ale nepředstavujte si nic vulgárního, jako když se u Bohouše v hospodě ztříská traktorista Franta, furt šahá Máně, co tam roznáší, na zadek a dělá dementní fóry o jejích kozách. Tohle je podstata toho, o čem taneční muzika kdy byla. Kombinuje totiž rituály s technologiema a posouvá hranice vjemů k multidimenzionálnímu zážitku a čirý radosti. Jestli vám tohle nestačí jako deskripce, není nic jednoduššího než si koupit lístek na Major Lazer do pražskýho Lucerna Music Baru 14. května a přesvědčit se na vlastní oči, že Diplův cirkus prostě funguje!