Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Yeah Yeah Yeahs - Mosquito

Nejsilnější bývá vždycky ten první moment překvapení. Člověk nemá čas kalkulovat, připravit se, zapřít o futra, aby ho případná smršť neodnesla o dva pokoje a zahradu dál. Je to spontánní a většinou i čistá reflexe toho, čemu jsou jeho smysly vystavený. Film, muzika, je to jedno, všechno funguje podobně. Nemám obecně moc rád kapely, kde zpívá holka. Až na výjimky. The Distillers nadržuju kvůli Brody, přiznávám předem a bez nátlaku. Ale když se objevili Yeah Yeah Yeahs, bylo to občerstvující a kurevsky znepokojující zároveň.
 
Karen O se svojí totálně anti-sexy image byla víc sexy než kdokoliv, koho znám (kromě PJ Harvey, samozřejmě). A to ufounský nedochůdče Nick Zinner, co vypadá jako klon mimozemšťana z Mars Attacks! s obrovskou hlavou, kultivovanějšího Roberta Smithe v době velkejch vlasů a Jima Jarmusche za mlada, nikdy nepřestalo překvapovat. Invenčnější kytaru v rámci žánru si už jenom těžko můžete představit. A když mu Yeah Yeah Yeahs byli těsný, tak si klidně střihnul epileptickej náser s dvěma pošahanejma členama The Locust (Justin Pearson a Gabe Serbian) a jedním pomatencem z The Blood Brothers (Cody Votolato) nazvanej pro jednu bílou desku zlověstně Head Wound City.
 
To krátký a brutální album je pro mě dodnes top. Stejně jako některý jeho minimalistický, ale brilantní smyčky a riffy na deskách YYYs. Jejich začátek mě ale stejně bavil nejvíc. Viděl jsem YYYs dvakrát otvírat v Greek Theatre pro The White Stripes, Karen O se válela po pódiu ve střepech z vlastních rozbitejch flašek od piva a bylo jí šumák, že na ni vyjeveně čučí patnáct tisíc LA hipsters, který sice dělali, že jsou dirty as fuck, ale nechtěli si moc ušpinit svý hipsterský hadříky. Iggy Pop v šatečkách od nejvíc cool návrhářek z NY, co byly zrovna v tý době v kurzu. Vogue punkerka. Říkalo se, že první věci nahrávala vždycky ve dvou verzích – střízlivá, soustředěná, ale s brutální trémou a pak záměrně zmaštěná a až tam prej byla ta nadrzlá mrda, která dělala její projev tak provokativním a nezaměnitelným.
 
Jak šel čas, nesporná kvalita si sedla a ustálila se, ale momentum opojnýho šoku se pomaloučku vypařovalo.  Deset let od vydání debutový desky Fever to Tell vychází teď čtvrtá deska Mosquito. Když už nevíš co, tak se zavři do malýho manhattanskýho studia, vezmi trochu neworleanskýho jojo spiritu, lehký magie, lo-fi produkce, trippy minimalistický psychedelie, shoegaze a je to. Nechybí ani parafráze roots, reggae i dubu a v jedný věci hostuje Dr. Octagon aka Kool Keith (Buried Alive). Lo-fi v tomhle případě neznamená cheap, produkoval velmistr Dave Sitek, jehož věci uplně nemusím, ale nedá se mu upřít, že je hodně šikovnej, daleko nad rámec domovskejch TV on the Radio. A taky se tu mihnul James Murphy. Takže jak se zdá, celej intelektuální uměleckej New York byl zjevně na nohou, když docházelo k početí Mosquita a byl to bezesporu slušnej gang bang.
 
Deska samotná už ale taková extáze není. Sacrilege – první singl je docela oukej. Klasickej rozmazanej přepálenej Karenin zpěv, trochu funky bicí, dobrá kytarová smyčka a ve finále gospelovej sbor, to už je krapet na povytažený obočí, ale furt v pohodě. Subway se samplem vlaku (wtf?) evokuje klidnější Blonde Redhead, který jsem měl svýho času hodně rád. Ambient a kontrabas. Mosquito je dílem žertovný i strašidelný zároveň, což se nevylučuje, protože ta voodoo atmoška je právě trochu srandovní, byť zjevně záměrně. Moskyti, co ti pijou krev a bzučej, tak jo, směju se. Korespondující s obalem, kterej je fakt příšernej, ale chápu, že to je škodolibost. Under The Earth je asi nejvíc made by Dave Sitek. Slave nese stopy první Santigold, včetně dubový basy a lehce dřevorubeckejch kytar. These Pants si už radši nikdy nepustím. Area 51 je jako blbej cover I Wanna Be Your Dog od The Stooges, kterej má znít jako fór, ale zase taková taškařice to není. Zmíněná Buried Alive s Kool Keithem je zbytečnost. Always je jako ze soundtracku k havajskýmu západu slunce. Takže nejlíp mi z toho vycházejí poslední dvě věci. Despair má atmosféru starších YYYs, co smutně a epicky graduje. No a Wedding Song je křehká melancholická balada s piánem. Nádherně s pokorou vystavěná, nic nikde nedrhne, neškrtí a mohla by klidně fungovat jako bonus k věcem z Where the Wild Things Are - filmu, kterej jsem zmiňoval v souvislosti s Woodkid minule a kterej mě i dneska děsně baví pro svoji pohádkovou, magickou, komickou a zároveň jímavou aureolu. Jenže dvě věci z jedenácti, není to trochu málo i na takový prominenty, jako jsou Yeah Yeah Yeahs?