Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Depeche Mode - Delta Machine a The Strokes - Comedown Machine

SOUBOJ TITÁNŮ


DEPECHE MODE/DELTA MACHINE

THE STROKES/COMEDOWN MACHINE 

Smí se vůbec mluvit (byť ne neuctivě) o takovejch veličinách, jako jsou Depeche Mode, kult a nosnej pilíř zlomený generace s podmalovanejma očima a v kůži z východního Německa?

Ne, nebyl jsem nikdy to, čemu se tak legračně a v určitejch kontextech posměšně říkalo a říká depešák. Kdybych tvrdil, že jsem vyrůstal na všem od Speak & Spell dál, nehorázně bych kecal. Spíš jsem se probral kolem Black Celebration, Music for the Masses a Violator, čímž se Depeche Mode stali součástí mýho hudebního světa bez zaclánění pitomejch pozérskejch klišé, který by mi bránily ve výhledu a střízlivým úsudku. A udělal jsem si vejlet zpátky na začátek, abych pochopil, co se to děje a proč. Od tý doby mám DM rád. Nefanaticky, ale trvale. Až po Exciter. Playing the Angel i Sounds of the Universe jsem vnímal spíš z respektu a těžko jsem jednu i druhou někdy doposlouchal až do konce.

Takže jsem byl logicky trochu zvědavej, co přinese Delta Machine, a zatím jsem docela mile překvapenej. Úplně první fráze prvního songu zní: welcome to my world, step right through the door… Gahan si nemohl vložit do pusy symboličtější motto. Jo, tohle je svět Depeche Mode, kde platěj jejich pravidla, každej je vítanej, ale ať poučenej nebo ne, musí počítat s tím, že moc se toho během doby nemění. Ani technologie, ani schéma, ani výrazivo. U někoho by tohle bylo smrtelný staromilství, ne tak u DM. 

Gahan je kurva ve formě. Pryští to z každýho slova, který vyplivne, ať už smířlivě pateticky, nebo afektovaně nasraně. Textově se samozřejmě nekoná žádná revoluce, ale Delta Machine se dobře poslouchá, je jako verbální stroj času, kterej vás vezme citlivě zpátky do doby, kdy se muzice věřilo, i když neměla bůhvíjak závažný textový poselství. 

Delta Machine je celá taková průhledná, jako chladnej analogovej gospel, kde nejde o předvádění se, ve skladbách je všeho jenom přesně tolik, aby měly jasně definovanej groove, a Gahan je ten vypravěč, co klouže po povrchu a strhává na sebe nenásilně a oprávněně pozornost. Ne kvůli nějakejm přepálenejm manýrám, ale celkem organicky a zaslouženě. To, co pulzuje pod ním, někdy víc, někdy míň překvapivě, je jako instruktážní demo k manuálu analogovýho kouzlení, který napsala kapela, co ovlivnila svojí víc jak třicetiletou kariérou nespočet dalších napříč žánrama a bez ohledu na letopočet. Zajímalo by mě, jak by vypadal takovej pokus prohodit na posledních deskách The Bad Seeds a Depeche Mode Gahana s Cavem. Protože feeling, ze kterýho mám tu a tam husí kůži, je u obou téměř identickej. A to se mi u podobnejch retro návratů moc často nestává.

Comedown Machine. Je to grower? Je to totální úlet, nebo poťouchlej fenomenální úskok protřelýho chameleona? Je to ride neřiditelnýho parního válce řítícího se z kopce, přičemž ten stroj tak v půlce ztratil válec a tím pádem i váhu (každý slovo v týhle větě může být snadno alegorie samo o sobě)?
Co to je, sakra? Já fakt nevím. Tap Out s falzetovým zpěvem a tím vlezlým kytarovým hookem, kterej to celý posílá někam hluboko do osmdesátek, kdy disco hrály kytary i synťáky a nikomu to vlastně nepřišlo divný, zní jako Hot Chip fór bez těch jejich klap a píp. All The Time jsou už zase The Strokes, sice bez poblitýho trika a ve vyžehlených kalhotech, ale harmonickej zlom v refrénu je tak divnej, že jsem si ho musel pouštět několikrát dokola, jestli to náhodou není nějakej mashupovej fígl a fráze na konci s tím glisem je jako od Rottena. Weird. One Way Trigger otvírací klávesovej pohlavek je rozvernej a době poplatnej asi jako Hrušínský v Discopříběhu. Michal David hadr. No ty vole! A zase ty falzety, haha. Já umírám, haha. Welcome to Japan ripuje Talking Heads a nějaký snad Human League, nebo co, a kytara v bridži má identitu Stromboli, haha. To je fakt horská dráha, akorát nevíte, kdy vyletíte z vozíku. Ale ten kus po 2:40 je mocnej, smutnej, epickej i epileptickej, skvělý. Trochu jako nejlepší zpívaný věci od Red Hot Chili Peppers.
80’s Comedown Machine je hypnotická ukolébavka, monotónní a vyklidněná s pěkně oldskůlově naechovanejma bicíma. Znovu se dívám do přehrávače, jestli to furt fakt jsou The Strokes. Jsou. 50 50 má zase ten osmdesátkovej overal, ale nabustrovanej frenetickej zpěv Casablancase to posílá někam do dob nový vlny se starým obsahem, Visací Zámek by se nemusel rdít. To Slow Animals je začátek poslední jízdy, jízdy dolů do rozplizlosti nevýraznejch nálad, aranží a budování bez zjevnejch point. 
Všechny formule se na zbylejch čtyřech věcech začínají plus mínus opakovat v různě náhodným pořadí, to šokující divno je najednou pryč a zůstává jenom sladko-kyselej zápach zpocenýho podpaží, kterýmu říkala jedna moje americká kámoška vtipně hamburger pits. Nechutný, co? To, co mě na začátku docela bavilo, nebo mi minimálně přišlo jako dobrej fór, začíná bejt vlastně v konečným důsledku otravný. Takže z předposledního titulu songu Happy Ending je vlastně takovej fajn epilog, že to všechno dobře dopadlo, ale myslím, že na ten rollercoaster už dobrovolně nepolezu. Call It Fate Call It Karma už je jenom takovej podkres pod závěrečný titulky a nápis The End.
 
Resumé? DM 80’s proti The Strokes 80’s 1:0, nebo tak nějak.

PS: Streamy obou alb:

http://smarturl.it/DeltaMachineStream

http://pitchfork.com/advance/48-comedown-machine/