Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Kid Cudi - Indicud

Papa Ori si zlomil haksnu! Co teď bude s českým hopem, ty vole?! To je prostě škandál. Vorle, ty ***do, nemůžeš přece lézt na lyže po čtyřech dnech a nocích nonstop kalení a čekat, že tvý kosti budou pružný jako osmnáctka s gymnastickou průpravou! No nic, stalo se, takže přeju vtipnou a přijemnou rekonvalescenci. Naštěstí tu jsou na hip hop i jiný. Nejenom tady.

Ten oslí můstek s Orionem mě vlastně trknul tak nějak samovolně. Asociace na lidi, co trochu serou na trendy a jedou si svoje. Dlouho a důsledně. Nečekejte ode mě dneska nějakej echt sofistikovanej a vtipnej text. Mám postvíkendový trauma z těch dvoudenních blackoutů a navíc přišlo to toužebně přivolávaný jaro, což je fajn a juchů, ale na druhou stranu... I náš pes, kterej jinak při běhu není vidět, a když jo, tak jenom jako duhová čára v odstínech šedi, dneska chodil skoro pozpátku. Čimž jsem chtěl říct, že i já jsem echt zpomalenej a vtip aby jeden pohledal. Cudiho mám nekriticky rád už od jeho debutu Man on the Moon: The End of Day, což byl už tehdy jasnej epilog promyšlený trilogie. Libuju si v jeho nesporným talentu vyprávět přiběhy, inscenovat zápletky a vtahovat posluchače do svý lehce pokroucený reality.
 
Kid Cudi je loner, storyteller, co žije ve vlastním světě, kterej sice částečně zrcadlí ten náš, ale zároveň v tom jeho rostou fosforeskující mochomůrky sloní velikosti a gravitace je nulová.  Že s Indicud přišla smyčka, páskový echo, na kterým je slyšet stopa toho, co už tady bylo v minulosti, v lehce updatovaným kabátě, někdy ani to ne? A má bejt?! Jako... mě to nesere. Fakt ne. Bavím se tou konzistentní náladou, která protkává The End of Day, The Legend of Mr. Rager, rockovej ústřel WZRD, teď Indicud a pravděpodobně bude eskalovat na Man on the Moon III, konci trilogie, kterej by měl vyjít příští rok. Občas nevím, kterou desku zrovna poslouchám, ale mám je rád všechny a to je něco, co se mi často nestává, biatch!
 
Recenze na Indicud obecně nejsou nikterak frenetický, ale tentokrát je mi to fakt srdečně fuk. Už úvodní instrumentální intro je časotunel do doby, kterou jsem zbožnoval pro tu neuvěřitelnou čerstvost, každodenní hudební obsesi a objevování úplně novejch světů, kdy každá další deska byla jako klíč k další komnatě, napěchovaný tajemným pokladem.
 
Dneska už tohle nikdo možná necítí. The Resurrection Of Scott Mescudi je overtura jako ukradená z první desky Long Hind Legs, což byla reminiscence synthpopu v duchu ranejch New Order s tím nepříjemně tíživým odkazem Joy Division, Magnetic Fields a Davida Bowieho z období, kdy laškoval s Brianem Enem. Všechno, co tehdy mělo svoje hranice, bylo zbořeno, a najednou ten náš hudební svět už nebyl takovej, jako byl předtím. A tenhle znepokojivej element se vlastně táhne celou deskou Indicud. Odkazy do záhrobí, magicky magnetický souvislosti a zápletky, který nejsou ničím novátorským samy o sobě, ale v kontextu vytvářej spletitou mozaiku futuristickýho retra. Hledal jsem půl dne ty dvě cédéčka Long Hind Legs, nenašel. Hledal jsem na netu, nenašel. Všechny dostupný zdroje selhaly. Jedinej dostopovatelnej virtuální fragment je věc Open Wide, která je ale na oplátku esenciální melancholie zhuštěná do circa třech minut.
 
Jsem na kolenou. A vracím se k Indicud, protože v Kid Cudiho desce tý melancholie je, stejně jako v debutu Long Hind Legs, vrchovatě. Sedmdesátkovej a osmdesátkovej synthpop nacpanej v rockovo-soulový kombinéze ze sekáče, kam choděj samý hipsteři. Whatever. Kid Cudi je osamocenej vypravěč, co frontmanuje fantasknímu komandu amazonek z vesmírnejch válek s osmdesátkovou trvalou na hlavě, co drží tvar jenom díky joggingový čelence. Pistáciovej overal a sexy look, kterýmu už dneska nikdo nemůže rozumět, leda by vlastnil klíč k teleportu.
 
Indicud je možná obecně zklamání pro objektivní kritiky a lidi, co očekávaj neustálej progres, ale pro mě je to logický pokračování dobrodružný cesty, která někdy může otravovat svojí fádností, ale zároveň nevíte, co bude číhat v další zatáčce, jestli se nedostanete do nekonečný ‘blair witch‘ smyčky a i přes všechny tyhle neznámý je to pořád zábavnej a vzrušující trip. SNPRK doporučuje!