Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: James Blake - Overgrown

Minule pod můj obsáhlej elaborát na téma moskyti a Yeah Yeah Yeahs napsal Pája Kučera, že to šlo napsat jednou větou, že se to prostě nepovedlo (myšleno ta deska, doufám, haha). No vida, tomu říkám úsporná inovace. Symbol plus, nebo mínus, nebo třeba palec nahoru či dolů by nestačil? Kdo to má všechno číst, že jo!
 
Takže novej Blake se povedl. Mějte se hezky...
 
Ne, dobře, to by bylo moc jednoduchý, takhle. Co bych dělal s tím pseudoliterátrním přetlakem, že jo.  A co vy byste si ráno četli ke kafi trousíce usměvavý poznámky, že ten Buriánek je ale pěknej magor. Původně jsem včera v noci výsknul štěstím, že konečně zdrhnul novej Kid Cudi, páč novej Tyler, The Creator je fakt trochu zklamání, jakkoliv ho mám rád, úchyla jednoho.
 
Kid Cudi je mňam, strašně dobrá deska, ale to až příště, protože bych se tím pádem připravil o aktuální šanci napsat, stručně a nekomplikovaně, že druhá deska Jamese Blakea Overgrown se... ehm, povedla. Ale nebuďme tak strozí, aj!? Sám jsem překvapenej, jak na mě funguje. Kvazi-delikátní elektronika, soul a árendbí hypnotickej rosol jsou vymezení, nad kterejma bych se asi normálně ošklíbnul, v týhle trojkombinaci teda určitě. Ale asi mám nějaký ‘mellow‘ období a jestli mě takovej Woodkid skoro dojímal, u Overgrown se uplně roztejkám na molekuly.
 
Možná chybí trochu ten moment překvapení jako u první jeho desky, ale to se dá předpokládat. Zatímco začátek desky je takový sexy pyré z pěny jdoucí od tlamiček nadrženejch mermaids (Overgrown, I Am Sold a Life Round Here), už čtvrtá věc s hostujícím, ve slokách deklamujícím panem legendou RZA z Wu Tang Clan, servírovaná na minimalistickejch a pro Blakea tak typickejch samplech, začíná trochu zahušťovat éterický pustoprázdno. Retrograde byla tuším první věc, co unikla, takže mám dneska už pocit, že je tak notoricky známá, jako by snad byla v telce loni v podkresu semtexácký reklamy na Zlatou pálku, vole. Hezká věc, jednoduchej klap, pár samplů a hlas. Dokonalý a atmosférický. Digital Lion (a nutno podotknout, že ne jenom ta) vtipně poukazuje fakt, proč je James Blake tak často asociovanej s dubstepem, přestože mu vlastně vůbec nijak neslouží a je tý klasicky zažitý formuli na míle vzdálenej, byť si ponechává jistou znepokojivost a tenzi pro dubstep tak typickou. Brilantní. Voyer má víc rovnej vokál bez tech věčnejch kudrlinek a evokuje trochu The XX. To the Last je jako dobrodružná vesmírná odysea, něco, co zachytily velký satelity a dekódovaly jako odkazy mimozemskejch civilizací z dávný minulosti. Hi-tech a šumění poklidnýho oceánu v jedný konzistentní analogový stopě.
 
Bonus track Every Day I Run se samplem Big Boi je už jenom taková tečka celý dokonalosti, roztomilá, neškodně pohádková reminiscence slowed down witch house. A tak, no. Fascinuje mě zneklidňující nevinnost, minimalismus, oparovitej sound i zhusta nečekanej sampling, vystupující z mlhy jako útesy, na kterejch si kurňa rozbijete hubu, přestože se plavba doposud zdála tak fádní. Jdu si pustit Slayer. Dobře ty, Blakeu! 
 
Ukázky / stream najdete tu:
https://itun.es/cz/ZbEBK