Fringe Blog V.

Pátý díl blogu z duvadleního festivalu Fringe je tady - tentokrát se dozvíte, jak Nora Kořánová viděla Richarda III. a co zažil Ondřej Erban.

 „Království za smysl Richarda!“ aneb tajemná pantomima Makota Inoue

Jestli máte náladu na jednodušší oddychovku, pak na originální ztvárnění Shakespearova Richarda III. v podání japonského mima Makoto Inoue  rozhodně nechoďte. Divák, který chce z tohohle kousku získat opravdový zážitek, by si měl za domácí úkol přečíst děj Shakespearovy historické hry a celou dobu soustředěně vnímat dění na jevišti. Bez tohoto nutného minima totiž budete tápat v temnotě a hodně vám toho unikne. A to by zase byla škoda. 

Děj, ve kterém původně figurují desítky postav, byl radikálně přetvořen, aby ho zvládl zahrát jediný člověk. Richard je zde v roli ošklivého hrbáče, bídáka, který je pro svou obsesi královskou korunou připraven jít doslova přes mrtvoly. Vyvraždí veškeré potencionální nástupce na trůn včetně svého bratra a dokonce i dvou nezletilých princů. Nakonec korunu získá, ale stává se z něj král bez přátel a v noci ho straší duchové zavražděných. Nebo je to jeho špatné svědomí? V bitvě u Bordsworthu pak následujícího dne tragicky umírá volajíc historickou větu „Království za koně!“. V podání Makota Inoue není příběh postaven chronologicky a neustálé přeskakování je značně matoucí, i když znáte děj. Proto upozorňuji, že můj výklad se rozhodně s vaším shodovat nemusí. Například jednou velkou záhadou je červený rám, který je zavěšen v jinak zcela černém prostoru jeviště. Podle mého názoru slouží k přesunu do minulosti a zároveň je také jakýmsi zrcadlem pro Richardovo neklidné svědomí, ale jak ještě uvidíte, nemusí tomu tak vůbec být. 

Celá scéna laděna velmi minimalisticky a červeného rámu a kromě mima na ní není nic, což dává vyniknout jeho pohybům. Účinkující je oděn do černého, relativně jednoduchého kostýmu, který ale přesto působí starobylým dojmem. Kolem krku má červený šátek, který je zároveň jeho jedinou rekvizitou. Doprovod k jeho pantomimě tvoří zvukový a hudební mix, který si sám sestavil. Každá postava či situace má svůj charakteristický zvuk a ty se často opakují. Černo-bílo-červeně laděná scéna působí dramaticky a zároveň ponuře, děsivé výrazy ve tváři mima spolu s chmurně laděnou hudbou vytvářejí temnou atmosféru, která prostupuje celým vystoupením. 

Koordinace zvuků a pohybů mima je naprosto dokonalá, přičemž je ale zároveň zachována i přirozenost projevu. Stejně tak jeho bíle nalíčený obličej s černě podmalovanýma očima se nenuceně mění ve výrazy jednotlivých postav tak mistrně, že každá z nich získává vlastní duši. Jeho bíle zářící ruce jsou schopny až neuvěřitelných pohybů a gest, je z něj cítit maximální soustředěnost. A pokud se začnete ztrácet v ději, bude vám k silnému zážitku stačit, že se zadíváte do jeho dramatického tance.

Před představením nám byly rozdány kartičky s e-mailem Makota Inoue a se slovy: „What do you think the red square represented? Pls tell us your opinion.“ Celé představení jsem nad touto otázkou pilně dumala, a když jsem pak po představení na pana Inoue náhodou natrefila, vyrukovala jsem na něj se svou teorií. Překvapil mě, když řekl, že si každý může představovat, co chce, správná odpověď neexistuje. 

Nora Kořánová

Fringe.den pátý a lidský koktejl uprostřed velkoměsta.

Fringe na mě postupem času působí více a více atmosférou takového malého rodinného festivalu. Co na tom, že uprostřed velkoměsta. Pražané ho za svůj očividně moc nezvali a o to víc se tak zřejmě stává happeningem místních expats. V baru před představením i v hledišti se rýsuje dobrá polovina známých tváří. Všichni se zdraví, vítají, s úsměvem na tváři. Češtinu jsem tu ale nezaslechl ani nepamatuju. Ale proč ne koneckonců. Jaký si to uděláš, takový to máš.

 Jsem v Divadle Kampa v napjatém očekávání Lidského koktejlu, představení, v němž se podle varování oficiálního programu „vyskytují obnažená těla“. Ve skutečnosti se tady vyskytuje obnažené tělo jen jedno. Což u monodramatu není zas až takové překvapení. 

Břitká „one-woman“ show a dva týdny v životě malířovy nahé modelky. Modelky co celý den jen nehybně stojí. Či sedí. A má čas. Spoustu času přemýšlet a nehýbat se. Moře času přemýšlet. Jak na tom byly její souputnice? Proč se status modelky tak často mění ve status milenky? A naopak. A manželky. Je to klišé? Je to opravdu klišé? A proč máme radši klišé a zajímavé osudy než pravdu? 

 Asi to nejsou ty nejdůležitější otázky, které lidstvo trápí. A asi je to dobře. Taky proto může být Lidský koktejl plný nadsázky a vtipu. Harmony Stempel v hlavní a jediné roli svým sebejistým, přirozeným a nenuceným projevem hodinové představení bez problémů „utáhne.“ A že je u toho nahá člověk přestane vnímat, tak po pěti minutách. Když vidíte všechno a hned, vlastně to ani není sexy. Ani divné. Člověk si zvykne na všechno. Tenhle krásný dámský monolog mohu bez ostychu doporučit.

Ondřej Erban