Fringe Blog IV.

Ve čtvrtém blogpostu z divadelního festivalu Fringe se dovíte, jaká byla one man show My First Sony a kdo na akci vlastně pracuje.

Are you looking at my tits? Aneb investigativní festivalová žurnalistika

Nový týden začal na Fringe poklidně. Dnes dorazila poměrně velká skupina obyvatel Spojeného Království (na jak dlouho ještě, však?), řekněme tak kolem padesátky.  Od ostatních ostrovanů je šlo snadno rozpoznat, všichni měli na sobě růžová trička. Začal jsem pátrat a zjistil, že jsou to členové souboru, kteří budou na festivalu během tohoto týdne vystupovat. Dále mi byl podezřelý velký počet, podle britské etikety stále se usmívajících, na české poměry příliš se usmívajících, mladých lidí, kterým se v human resources žargonu říká STAFF. Při překvapivém rozhovoru na cestě z Malostranského náměstí jsem se dozvěděl, že většina z nich jsou studenti/performeři/nadšenci, kteří přijeli z Británie pomáhat na festival bez nároku na honorář. Ano, i tak silná může být láska k divadlu. Podle mého bystrého úsudku ale hraje důležitou roli při rozhodování o pracovních prázdninách v Praze, fakt, že každý den probíhají párty do brzkých ranních hodin a útrata za večer je stejně velká, jako když si v Londýně dáte dvě piva. Takže, by vám to za ty úsměvy asi taky stálo.

Merri-May Gill odstartovala svou kabaretní show v kavárně Divadla na prádle. Je neuvěřitelné, že performerka s takovým potenciálem, vokálně bezchybná, vystupuje pro dvacet lidí v kavárně. Dnes jsem byl mimochodem jediným Čechem v hledišti/na baru. Steve Gove, organizátor festivalu, mě ale ujistil, že podle průzkumu tvoří české publikum 30 procent z celkového počtu návštěvníků festivalu. Tak nevím, čím to je, že nikdy žádného nepotkám. Rozhodně si nestěžuji, už jsem si sám začal připadat jako cizinec. Je k udivení, jak dobře funguje davová psychóza, i když o davech se na Fringi moc mluvit nedá. Jestli jste alespoň trochu zvědavý, na to, jak fungují kulturní fenomény jako je stand-up comedy, kabaret show, improvizační večery či pouliční dramatické umění v českém prostoru, vymezte si aspoň hodinku v nabitém harmonogramu a dorazte na Malou stranu.

Heslo dne: Stačí málo a budete v televizi.

Petr Vodseďálek

Kontroverzní a trochu podivínská one-man show: My First Sony

Introvertní a (podle slov svého otce) obtloustlý chlapeček Yotam na svůj dětský diktafonek nahrává veškeré dění kolem sebe a přidává k němu své naivní a nepokryté komentáře. Divadelní scéna se kromě několika detailů skládá ze dvou poliček s audiokazetami, které jsou rozděleny do tří kategorií: Hádky, Otec a Zvuky přírody. Tady se Roy Horovitz, jediný herec na scéně, pohybuje a vede monolog, který prokládá ukázkami ze svých kazet. Z jeho nahrávek je patrné, že velmi do hloubky prožívá jednotlivé detaily rozchodu svých rodičů, které jsou často trapné a až bolestně intimní. 

Tohle svérázné představení každopádně mělo potenciál, nakonec jsem se ale neubránila smíšeným pocitům. Chápu, o co se autor snaží, celkový divácký zážitek tomu ale neodpovídá. Zaprvé bylo až příliš cítit, že angličtina není rodným jazykem účinkujícího a že původní znění celé hry je v jiném jazyce (kterým je hebrejština.). To podle mě výrazně ubíralo na autenticitě hereckého projevu a já si celou dobu musela říkat, jaké by to asi bylo v originále. V momentě, kdy jsem místo věty „he crept into her sleeping bag“ (vplížil se jí do spacáku) slyšela „he crapped into her sleeping bag“ (asi tušíte, co se jí do spacáku) jsem se musela chtě nechtě chechtat pod vousy. 

Trochu zarážející na tom je, že jsem v tom momentě ani nebyla moc překvapená, protože některé další pasáže byly na můj vkus až příliš naturalistického rázu. Myslím si, že pokus o vystižení dětského vnímání světa byl právě z toho důvodu ne tak úplně zdařilý. A Yotam tak svým projevem připomínal spíše malého autistu než citlivé jedenáctileté dítě, postavené do traumatické situace. Nakonec mě spíš zaujalo rozpitvání manželského rozchodu, který měl až učebnicový průběh a chování rodičů, kteří se také chovali naprosto typicky. Autor má dospělé zjevně lépe odhadnuté než děti. 

I přes to všechno však musím říct, že to bylo představení svým způsobem poutavé a výkon pana Horovitze byl něco velmi obdivuhodného. Rozhodně nebudu říkat, že to nestojí za vidění, nakonec skutečnost, že tento kousek už patnáct let cestuje po světě, musí znamenat, že není tak úplně k zahození. 

Nora Kořánová