Fringe Blog II.

Druhý díl blogu z festivalu Fringe, jehož desátý pražský ročník probíhá právě teď.

Is positive thinking obligatory? Aneb druhý den na Malostranském náměstí

Druhý den festivalu. Dvě performance na programu. Dvě cesty tam, a dva přechody přes Karlův most zpátky. Dvě one man show. Dva státy, jeden jazyk. 

Celý den se pro mě nesl ve znamení neustálého počítání. Počítal jsem diváky, vystupující, peníze za vybrané vstupné, analyzoval reakce obecenstva a snažil se přijít na hlavní důvody, proč Fringe, respektive Praha přitahuje umělce z celého světa a motivuje je k tomu, aby přijeli a představili se „českému“ publiku.  Během dne jsem potkal dva Čechy, kteří měli lístek na stejné představení jako já. Náhoda? Nemyslím si.

LIFE IS TOO GOOD TO BE TRUE nizozemské divadelní skupiny HET GELUID MAASTRICHT je manifestem nespokojených oponentů dnešní pozitivně smýšlející společnosti.  Zpověď dvou lidí je výkřikem upozorňující na zrůdnou filosofii, která si razí cestu do našich všedních životů. Podle tvůrců je pozitivní myšlení na západ od nás faktorem, který nás zrazuje od zdravého úsudku a funguje jako placebo pro lidskou psychiku. Tvůrci představení si jako jeden ze vzorů vybrali v poslední době nejviditelnější zastánkyni lidské přirozenosti a samozvanou matku všech monster, Lady Gaga. Gabie Roelofsen hraje, zpívá, svléká se a je natolik přirozený, že vás donutí si „jeho“ příběh vyslechnout. Každý podvečer či večer (záleží, kdy ráno vstáváte) na scéně Trick Baru v malostranské Besedě.

V Divadle Inspirace se na dalších sedm večerů usídlil Roy Horovitz s one man show MY FIRST SONY. Pokud jste se zrovna nenarodili v Izraeli do umělecké rodiny, nemáte matku Argentinku nebo nejste posedlí uchováváním minulosti, bude pro vás toto představení skvělou společenskou a citovou exkurzí. Průvodcem je jedenáctiletý Yotam, který všechno zmíněné zažívá a dokumentuje. Dynamická cesta jeho dětstvím za zvuku I will always love you od Whitney Houston.

PS: Pokud byste chtěli znát moje výpočty, tak zítra dorazte ve 14 h do Malostranské besedy na Fringe Sunday. Zadarmo dostanete ochutnávku několika představení a šanci procvičit si angličtinu při rozhovoru s organizátory a učinkujícími.

Petr Vodseďálek

Fringe.Den druhý, Socrates was Ugly a příliš dlouhá hodinka 

 Ne každý den je posvícení. To se potvrdilo včera, když jsem se rozhodl zhlédnout představení Socrates Was Ugly divadelního spolku clevelandské univerzity (aspoň myslím, že byli z Clevelandu) In Your Space Theater.

 Ukázalo se, že jak označení tohohle kusu jako „komedie“, tak popisek „Hledání smyslu života může být nečekané dobrodružství (…)“ byli značně zavádějící. Do smíchu mi v pravdě mockrát tedy nebylo, a že by někdo hledal nebo dokonce nacházel smysl života, to jsem si nějak nepovšiml. O dobrodružství ani nemluvě.

 Pokud na nějakou otázku hra našla odpověď, tak: „Ano, pokud jste divadelní teoretička, když si obarvíte vlasy namodro, bude se vám hůře shánět práce na univerzitě.“ Možná jsem příliš povrchní, ale přijde mi, že když veškeré filozofické rozmluvy této hry označím za prázdné povrchní tlachání, nebudu ani příliš krutý. A když na závěr přes míru afektovaná vypravěčka odhalila moudro hry: „Zapadnout není vše,“ byl jsem upřímně rád, že již to mám za sebou.

Abych ale nebyl zbytečně nespravedlivě kritický, mám dojem, že ostatní diváci si představení přeci jen užili o něco víc než já – občas jsem zaslechl někoho z nich se pousmát – zřejmě tedy až na dívku, která sál po dvaceti minutách opustila. A lekce striptýzu byla koneckonců celkem zábavná, to musím uznat.

 Následně jsem si chtěl na noc spravit chuť na lidském Jukeboxu Gail Whitmore, vždyť koho by mohla nepotěšit žena, co zná zpaměti 2000 různých písní od „opery po rap.“ (O čemž se můžete přesvědčit sami například zde: http://www.humanjukeboxlive.com/music-samples.htm) Jenže ve mně nakonec definitivně převládl kulturní barbar a šel jsem se místo toho koukat na finále fotbalové Ligy mistrů. Snad budu mít v příštích dnech více štěstí a síly a ještě si Gail Whitmore poslechnu.   

Ondřej Erban