Cestovatelský blog: Bombaj

Přinášíme vám první díl cestovatelského blogu od Rudolfa Havlíka.
 
Bombaj. Jó, Bombaj. Nadechnul jsem se zvláštního vzduchu v letištní hale a vydal se líným krokem povaleče k východu. Tohle město je neuvěřitelné. Nedá se pochopit, těžko se popisuje, složitě vnímá. Je to jeden ohromný, přeplněný a rozpálený hrnec lidských životů.

Indii buď budete milovat nebo nenávidět. Říká se to a něco na tom bude. Stejné je to s Bombají. I když je fakt, že já ji miluju a nenávidím zároveň. Bombaj je hnusná a krásná. Přijde na to, co jste za člověka.
Asi se rozpustím. Takové vedro jsem fakt nečekal. Včera pršelo, jako kdyby nemělo být žádné zítra.

Zadní sedadlo taxíku je potažené květovaným kobercem a moje zadnice se v něm otáčí jako smažený řízek. Stojíme v zácpě, která se táhne skrz naskrz celou Bombají od severu až dolů na jih jako odporná tasemnice. Opékám se na severu. Mířím na jih. Na místo, které má pro Indii ohromný význam. Právě odtud naskočila na palubu poslední chlupatá noha anglického kolonisty, Indie získala samostatnost a mohla konečně začít ruinovat všechno to, co se dalo od Anglánů naučit.

Gateway India. Architektonický oblouk, který je jednou z mála dominant Bombaje. Drbu si nenápadně rozkrok a okénkem se mi do nosu line smrad z nějaké zdechliny u cesty. Řidič pustil rádio tak nahlas, že občas slyším, jak mu v basech drkotají zuby. Bombaj. Miluju ji a nenávidím.

Nahoře na kopci taxík podivně zabublal, motor se zakuckal, něco ruplo, přední sedadlo křuplo, řidič vyrazil fofrklacek do polohy neutrál a auto se pomalu rozjelo na volnoběh dolů ze svahu. „Došel benzín,“ prohodil lakonicky Ind a vyskočil za jízdy z vozu, aby mohl trochu zatlačit. Při opouštění interiéru vozu ale zaškobrtnul, svalil se na silnici a zařval jako postřelený mariňák. Chvíli jen tak sedím, dívám se na klimbající volant před sebou a koušu si horní ret. Taxík neúprosně nabírá rychlost z kopce. Vykoukl jsem z okénka a vidím, jak se Ind cukavě kutálí po vozovce. Tak, a jsem v řiti, ten to nedoběhne. Černožlutý vrak se už řítí slušnou rychlostí přímo dolů na křižovatku, odkud se ozývá hluk zácpy. Snažím se protlačit na přední sedadlo. Pohybovat se v tomhle plechovém trabantu je za trest a já nemám zrovna moc času. Dav na ulici si užívá představení. Snažím se poskládat za volant, jednu nohu ještě na zadním sedadle, zapřený o střechu, zkroucené ruce. Hmátl jsem po ruční brzdě, ale místo ní je v podlaze jenom díra. To jsem ale ostatně mohl čekat. Zabral jsem, zakvičel a protáhl zaklíněnou nohu konečně na přední sedadlo, posadil se a dupnul na brzdu. Taxík nakonec trochu bouchl do aut, která stojí na kraji zácpy. Ind z auta přede mnou se přišel podívat, co se stalo. „Ahoj.“ Vysoukal jsem se z auta a divám se, jak z kopce uhání taxikář, snaží se předběhnout vlastní tělo a nohy mu hlasitě pleskají o asfalt. Ten člověk musí mít odražené paty.

Gateway India je podivné místo. Stavba, která poměrně věrně připomíná Vítězný oblouk z Paříže, je poměrně nevýrazná a trochu zaníká v tom bordelu okolo a vedle nedaleko stojícího hotelu Taj Mahal se trochu ztrácí. Prostranství před obloukem je přeplněné lidmi. Několik zmatených turistů kličkuje mezi bordelem, vzduchem poletují hejna přežraných holubů, kteří jsou velcí jako rychlovarné konvice a okolo proudí hromady Indů. Celý prostor působí uživatelsky velmi nepříjemně.
Protlačil jsem se k pobřežnímu soklu, na kterém visí výstavní zelenohnědý kemr. Proto je tady ostatně volno. Hnědé moře líně šplouchá o zčernalé schody. Ve vodě se převracejí různorodé odpadky a smrad, který občas ucítíte, si budete pamatovat do konce života.
Všude okolo se prodávají ty klasické turistické cetky, který letí na celém světě. Je to barevné, úplně k ničemu a každý blázen si to koupí. A pak že nejsou prachy. Blátivou hladinu křižují pobřežní trajekty, které jsou tak rezavé, až budete mít pocit, že je vytáhli ze dna už jednou potopené a jen do nich znova namontovali motory. Obzor je obsazený siluetami tankerů. Potácím se kolem pobřeží jako ve snu. Odtud odjíždí lodě na Sloní ostrov. Jenom kdybych tak … věděl … ehm … odkud. 

Na Sloní ostrov bych se nedostal, kdybych v davu náhodou nezaslechl Inda, který vykřikoval: „Ještě někdo na Sloní ostrov?“ Člověk by řekl, že tu budou nějaký cedulky a tak, když je to tak vyhlášené místo. Indie. Proč se nad tím pořád podivuju?

Přestal jsem fotit malého kluka, který měl v ruce žebráckou hůl a momentálně se zaobíral olizováním flašky od coly, kterou našel mezi odpadky. Dívat se na tyhle věci je utrpení. Lisuje vám to duši. A takových věcí tady v Bombaji uvidíte hodně. Pokud nezůstanete na turistických stezkách a prozkoumáte město i z jiných perspektiv. „Počkejte! Tady ještě, na Sloní ostrov!“
Moře. Moje slabost, kterou si bráním a omlouvám i navzdory tomu, že tahle hnědá břečka smrdí jako tři dny neprané trenýrky. Plavba kolem pobřeží Bombaje je cesta špinavým a zničeným prostorem, který nenabízí nic atraktivního. Míjíme monstrózní rezavé tankery, které parkují v mastných skvrnách, dlouhá šedivá potrubí a stovky podivných, polorozpadlých plavidel, který se drží nad vodou jenom díky námořnický latině. Všechno tohle dohromady ale nějakým zázrakem funguje a okolí přímo sálá podivnou exotikou. To je Bombaj. Stoka, která přes všechny nešvary chytí za srdce a už se z něj nikdy nenechá vyškrábat. Jako dehet na plicích. Nemůžete bez ní být.

Kdo navštívil Bombaj, ten pravděpodobně navštívil i Sloní ostrov. Místo u jižního výběžku Bombaje. Vím, co mě tam čeká. Rozhodně ani jeden elefant. Parkovací manévr našeho rezavého plavidla se vzpírá jakýmkoliv logickým úvahám a po několika marných pokusech přirazit k molu se prostě rozjel a narazil na pevninu. Proč ne. Betonové molo je podivně šedivé a podél něj vede infantilní turistická železnice, která měří jen o pár metrů víc, než pobřežní molo. Nenechám se rozhodit. Za brankou mě čekají ostré schody, které jsou lemované stánky se suvenýry. Jsou jich stovky. Zastřešené pestrobarevným igelitem a obložené nesmyslným tovarem, který si může koupit jenom šílenec nebo debil. Okolní přírodu vidět není. Cesta vzhůru je trnitá. Smažím se ve vlastní šťávě a trpělivě odmítám neodbytné prodejce. Na vrcholu jsem se rozdýchal a občerstvil cigaretou a pomalu vyrazil za stavbou, za kterou jsem přijel.

Chrám, který je vytesaný přímo do skalního masívu, vypadá jako z jiného světa. Hluboká jeskyně, podepřená gigantickým sloupovím působí nadpřirozeně. Paprsky odpoledního slunce pronikají džunglí do skalisek a vytváří v podzemním prostoru sexy stříkance světla. Uprostřed jeskyně stojí oltář s posvátným lingamem, který se leskne jako opravdický nadržený pyj. Staré sochy, které podpírají vstup k modlitebně působí tajemně, a tak jsem si na chvilku sedl do ústraní, abych nebudil pozornost a nechávám na sebe působit tu mystickou sílu, která se převaluje v temných chodbách. Mít možnost sedět tu sám, stalo by se z tohoto místa něco zcela jedinečného. Po chodbách se prohánějí opice a když zavřete oči, uslyšíte něco jako dunění. Zvuk chrámu, který není slyšet, pokud se na něj nesoustředíte. Hučí, přímo bouří energií. Je to ohlušující řev, který kumuluje ten zvláštní prostor pod zemí. Jako kdyby v okolí řvaly tisíce slonů. Naskočila mi husí kůže. Potom oči otevřete a zjistíte, že vám opičák ukradl colu. K vzteku.

Návrat do přeplněné metropole se trochu zkomplikoval, protože před přístavem vypadl do vody jeden Ind. Trpělivě čekám, než křičícího neplavce vytáhnou zpět do lodi a přemýšlím, kam vyhodím svoje propocený triko. Smrdí jako nevynesená popelnice. Sloní ostrov není pro každého a je pro všechny. Nic na něm není. Snad pro tu pochybnou exotiku stojí za to ho navštívit. Jako povinnost vůči městu, které nikdy nespí. Nikdy bych se tam už nevrátil. Nedokázal bych najít jeden jediný důvod, proč to udělat. Občas mám podobný pocit z celé Indie. Vždycky hledám důvody, proč se sem zase vláčet. Indové si hrají na výkvět naší civilizace. Utírají si zadek levačkou a rozhazují bordel po všech místech, na která šlápnou. Na ulicích Bombaje uvidíte věci, ze kterých se vám bude chtít zvracet, a pokud navštívíte zdejší slumy, pochopíte, že tohle město dokáže doslova nelidské věci. A i přes všechny tyhle věci mě to sem stále táhne. Je to nelogické a není to fér. Indie je bolest. Otevřená rána lidskosti. Rána která ukazuje nám všem, jak hluboko dokážeme klesnout.

Odjel jsem na Juhu Beach, pláž, která je posetá odpadky, zdechlinami a výkaly. Místo, kde se každý večer schází tisíce Indů, aby se svlažili v moři pod večerní oblohou. Mám raději tuhle chudou část města. Vůni ulice a nahé děti, které pobíhají mezi auty. Ztracené životy, které navždy pohltí nekonečná Bombaj. Můžete ji milovat nebo nenávidět. Ale nejspíš zůstanete navěky někde mezi, protože tohle město má sílu. Dokáže vás šokovat a překvapit prakticky na každém kroku. Pokud se necháte.

Sednu si na pláž, unavený a vyčerpaný, a v hlavě mi hučí řev tisíce slonů. Slyším Bombaj, která se připravuje na své další večerní představení.