Rudolf Havlík - Zejtra napořád: Bouračka

„To se přežene.“ Podíval jsem se na nebe zkušeným okem indiánského náčelníka a moc dobře vím, že tohle se nepřežene. Na obzoru ve tmě někde nad Plzní křižují oblohu blesky. Všude okolo vládne ruch. Po poli běhají osvětlovači, kousek nahoře ve tmě se k nebi zvedá plošina s druhou kamerou a všude okolo pobíhá pytel lidí, kteří připravují dřevěnou rampu. A aby toho nebylo málo, pořád se mě někdo na něco ptá a k tomu všemu ty blesky vzadu na nebi. Moc času už není. S odstupem času můžu říct, že tenhle film se rodí opravdu těžce.

Tahle noc bude náročná. Natáčíme bouračku a i přesto že jsem rád, že budu mít ve filmu něco většího než bývá obecným zvykem, nemám z toho dobrý pocit. Nelíbí se mi představa, že se mi tady bude válet na poli kaskadér a kutálet se v autě. Jednou jsem to zažil na vlastní kůži a nebylo to úplně ono. Odpoledne bylo ještě všechno krásné. Oldřich Vlach ukázal, jaké to je být opravdový profesionál a setkání s ním mě naplnilo optimismem. Teď už je to trochu jinak.

Okolo stojí hasičské vozy, sanitka a policisté, kteří později zasáhnou do děje a já doufám, že to nebude potřeba dříve. Sleduju rekvizitáře, který kosí do půl těla kus louky, která nám vadí ve výhledu a nad jeho hlavou bliká obloha. Tohle je na prd.

Dusno začalo být nesnesitelné a magnetické pole okolo nás začíná blbnout. Stojí mi vlasy. Vztyčené k nebi je nasává bouřka, která vyláme stromy široko daleko. Všichni už tuší, že tohle nebude legrace, protože hasiče za chvíli odvolají a všechny ostatní záchranáře taky. Už nemůžeme čekat. První drobné kapky orosily pole a já se dívám okolo sebe, jestli tu někde nepobíhá někdo, koho by mohlo bourající auto ohrozit. Druhý kameraman stojí někde nahoře na plošině a já chci, aby byl dole co nejdřív. Zvednul jsem vysílačku a zavelel k akci. Nic. Přestala fungovat. Vyběhl jsem po kopci nahoru k rozjezdu a zamával a zařval z plných plic. Potom, když se auto dalo do pohybu, jsem se sklidil do křoví jako raněný kanec, abych to taky neschytal. Náš kaskadér Luděk je trochu magor, protože se v autě zasádně nepoutá, jen nějakým úvazem přes nohu nebo co. Když mi to řekl, požádal jsem ho, aby mi to už nikdy neříkal. Auto projelo kolem mě, najelo na rampu a skočilo do pole. Naskočila mi husí kůže a rozběhl jsem se dolů, protože vůz dopadl někam jinam, než jsme chtěli a málem sundal kameru.

Dvacet sekund po dopadu začalo pršet a na place vypukla panika. Všechno se dalo do pohybu a lidé pobíhají nocí jako splašení mravenci. Nedá se to moc koordinovat. Kaskadér je v pořádku. Bouřka se rozjela na plné obrátky a hasiči, policajti i záchranáři musí vyklidit pole, protože jim začaly pípat vysílačky. Všude okolo mají práci. My jsme se nakonec ukryli v autobuse a sedíme zmoklí jako psi a nevíme co dělat. Tenhle den je příliš drahý na to, aby se mohl opakovat. Sledujeme meteorologické radary a spekulujeme, jestli to celé zastavit nebo počkat. Filmaři jsou naštěstí zvyklí na podobné průšvihy a nikomu se domů nechce. Čekáme.

Po třech hodinách je bouře pryč. Zmizela nad Prahu a na poli u lesa je zase klid a horko. Záchranáři a hasiči se vrátili ze zásahů a my už teď stojíme vedle vraku vozu a pokládáme do něj k nepoznání zkrvaveného řidiče. Naší maskérku pochválil i velitel zásahu. Příště musím zkusit zombie horor. Nepřízeň podmínek jsme nakonec překonali a když naše auta míří úsvitem zpátky domů a ve vozech je cítit mokré oblečení, přemýšlím co nás ještě čeká. Tenkrát jsem netušil, že tohle bylo jen takové malé zahřívací kolo k tomu, čím vším si ještě budeme muset projít, aby se nám podařilo dotáhnout tenhle film do konce.