Rudolf Havlík - Zejtra napořád: Takhle se točí erotické scény

Spisovatel a filmař píše o tom, jak se točí erotické scény.
Natáčíme film Zejtra napořád. Nechceme dělat kompromisy a podřizovat se diktátům mainstreamové poptávky a nechceme se omezovat politickou korektností, která normalizuje svět okolo nás. V hudbě, ve filmu, módě i umění. Kašleme na to a tvoříme tak, jak chceme. Jak nám to připadá správné. Díky tomu na to samozřejmě nemáme skoro žádný prachy, ale o to víc nás to baví. A tohle je jeden krátký pohled na natáčení.

Toho dne jsem se trochu bál. Vlastně se trochu bojím každého dne. Je to taková zajímavá schizofrenie. Vím přesně, co mě čeká, protože jsem to napsal, ale nikdy netuším, co mě přesně čeká, protože při realizaci bývá většinou všechno trochu jinak.

Napsal jsem si do filmu Zejtra napořád takovou kořenitou sexuální scénu. A dnes ji musíme zrealizovat. Akce a stop pořvávám zpoza kamery poprvé v životě, takže je pro mě spousta věcí nových. Stejně jako teď, když přišel polonahý Pavel Batěk a chce se poradit, jak na to má jít. Zavolali jsme ještě Annu Kulovanou, která se bohužel dostavila zatím v kompletním ohozu a posadili jsme se ke kávě. Kroužíme hrnkama a nikdo se k ničemu moc nemá. Od toho jsem tu já.

„No prostě tam vlítnete, hupnete na postel, ty jí sundáš triko, roztrhneš práskačku a ona roztáhne to…“
“Co?“
“No to. Nohy roztáhne a ty si sundáš trenýrky…a…“ začalo mi být horko.
“Hm.“
“Prostě jí svlíkneš, sundáš trenýrky a pak tam musíme vidět ten pohyb jako když jí ho tam to.“
“Co?“
“No… dáváš.“
Anna se směje.
Pavel se mračí, protože nad většinou věcí uvažuje až příliš do detailů.
“A potom se poradíme jak dál jo? A až vlítnete do pokoje, tak bacha na kliku, ať se o ní nemajzneš hlavou.“

Prošel jsem si několik milostných scén už pár dní předem. Ty melancholické i ty syrové jako vtipy od Přemka Podlahy. Problém je, že to, co jsem napsal, se na nic z viděného nehodí. Není to zlom v příběhu, spíš nechtěná epizoda a úlet. Navíc jsem nezískal úplně skvělé podmínky a místo. Pokoj je fotogenický asi jako dopravní nehoda. Je v něm místa přibližně stejně jako v peřiňáku, a tak když se dvojice poprvé přihnala z chodby a skočila na postel, tak mi v tom ajfru Batěk jednu ubalil a potom se bouchnul hlavou o kliku. „Stop! Au.“

V pokoji je za pár minut příšerné vedro. Je letní den a hrajeme noc, takže okna jsou zalepena černým papírem. Většina lidí zde je svlečena do půl těla, takže mám pocit, že se pohybuju na place východoněmeckého pornofilmu, protože nikdo nemáme oholený hrudní koš. Přišla za mnou Anna. „Ty hele? A mám jako křičet nebo kňourat? Já jsem si myslela, že spíš jako tak kňourat.“
“Hm. No, hele a co uděláš, když to…éé.“
“Když co?“
“No když ti ho tam někdo to…“
Smějeme se. „No tak to přesně udělej jo? Ať je to přirozený, chápeš?“
“Tak jo, ale ne že to na mě potom někde vykecáš.“
“Slibuju.“

Je dost složité sedět asi metr od herců, kteří se svlečou, nakonec si sundají i spodní obranu a začnou hrát scénu, kterou jsem napsal. Dívám se na ně a snažím se zjistit, jestli je to takhle správně. Hm, hezký prsa. Na grupen párty bych se zřejmě necítil úplně nejlépe. Je tam na mě všude okolo příliš mnoho půlek. Trochu jsem se zamyslel a najednou slyším, že Pavel pořád jede a začíná být zadýchaný. „Stop, pardon…“

Na natáčení vás pokaždé tak trochu tlačí čas. Je to stejné jako při sexu. Snažíme se s kameramanem vymyslet vše tak, abychom nemuseli zabírat papundeklovou Kika výzdobu okolo. Můj rozpočet na lepší flek nestačí. Jsem s tím smířený, i přesto, že mě to teď vytáčí. Udržet tempo. Dovyprávět to co mám a dokončit to včas. K tomu všemu se mě pořád někdo na něco ptá. Odpovídám na tisíce dotazů a sám se ptám jen občas. „Co budeš teď dělat za záběr?“
“Jak se Baťkovi zaboří nehty do zadku.“
“Aha, tak na to mě nepotřebuješ, běžím na kafe…“
Opakujeme scénu několikrát. V pokoji je vedro jako v chlívě. Anna to zvládá naprosto v pohodě a Pavel je soustředěný a přesto, že mu už v zadnici skončilo zabodnuto na třicet umělých nehtů, se pořád směje. Jen jestli on nejede soukromě v něčem tvrdším.

Natočit sex není žádná prdel. Zejména pokud při té scéně chcete ještě něco dovyprávět a nezobrazujete jen náladovou drcačku. Načasování, správná dikce a úhel pohledu. Všichni jsou po pár hodinách zadýchaní jako na nějakém švihlém kurzu holotropního dýchání. Jestli se nám to podařilo uvidíme až ve střižně, kde teď mimochodem sedím a střihač na mě při práci občas velmi významně pomrkává.

Osobně všem doporučuju, než se pustíte do vašeho domácího videa, rozhodně to nepodceňte, protože jinak na vás můžou z obrazovky vykouknout dost neuvěřitelné věci. Jsem rád, že mám tuhle zkušenost za sebou. Protože příště, až si herci sundají navzájem trenýrky, už si možná nebudu zakrývat oči.