O tom, co ve filmu neuvidíte...
„Ááá, to jsou k nám hosti. Jaká byla cesta, co? – Ahoj, tohle je Jana, Karel. Jana, těší mě. Karel, moc mě těší. Ivan. Ivan, těší mě. Těší mě, Jana.“ Dřepím se sluchátky na uších a cítím, že něco není v pořádku. Po place pobíhají herci. Je jich tam dneska jako psů. Pět osob, který se navzájem představují. Potlačil jsem smích a čekám, než skončí tahle podivná šermovačka. Všechno to trvá děsně dlouho. „Stop.“ Posadil jsem se smutně na židličku a zapálil si cigáro. Tak tohle je na prd…
Na papíře vypadají věci velice jednoduše. Člověk nablemcá pár vět, opatří to nějakým košilatým fórem a čtenář to zhltne jako malinu. To by mi šlo. Jenže teď sedím na křesle a vrtím se jako raněná žížala, protože papír je pryč, najednou jsou pryč přídavná jména a košilaté vtipy a z obrazovky ve střižně na mě zmateně zírají postavy, které se navzájem představují a celé to zjevně nedává pražádný smysl. Člověk se pořád učí. Střihač se mi směje, protože ví, že na tohle si musí asi každý přijít sám a stejně bych si před tím nenechal poradit. Ale někdy to ani nemůžu moc ovlivnit.
„Do prdele!!! Kurva!“ Dveře od auta práskly. Pavel dnes nemá den a už asi hodinu natáčíme, jak vystupuje z auta. Pětkrát najet na parkovací místo, vypnout motor, vyndat klíčky, vzít telefon, vyndat z uší sluchátka, zastrčit si telefon do kapsy, vzít krabičku od cigaret, otevřít dveře, vystoupit, zavřít dveře levačkou. Pokaždé není spokojený, protože někde něco udělal jinak, případně se zamotal do sluchátek, upadly mu klíče, zastrčil si cigára do gatí nakřivo nebo se mu zasekl pás. Smějeme se mu s kameramanem jako magoři, ale vždycky, když si sedne zpátky do auta, nasadíme kamennou držku, abychom přes ní nedostali. Z týhle scény zbyla ve filmu sekunda. Prozatím.
Papír je papír. Mám ho rád. Dává to spoustu prostoru se květnatě vyjadřovat. To samé se dá dělat s obrazem, ale je třeba si to uvědomit a já jsem samozřejmě tímhle ještě trochu nepolíbený a po pár dnech natáčení mám co napravovat. Člověk se naučí líp spořit čas, dokáže posoudit, které věci určitě nepotřebuje ukazovat, protože divák není debil a některé věci si dokáže domyslet. A některé věci zase dokáží herci zahrát pohybem huby a mě to stálo ve scénáři dvě souvětí. Krátit, krátit, krátit. Tohle heslo mě teď provádí střižnou jako mantra.
Blbý je, když se začne s časem spořit až moc a najednou zjistíte, že vám něco chybí, protože na to samé místo už se nikdy znovu nevrátíte s celým štábem a jste v ouzkých. Co nebudete mít natočené, to už se většinou nikde neobjeví, a potom čerte poraď. A tak celou dobu jen přemýšlím o tom, jak vybalancovat tu správnou míru, aby mi něco nechybělo, ale abych toho zase neměl zbytečně moc. Do toho nikdy není na nic čas a ještě se mě pořád dokola někdo na něco ptá, jako kdybych to měl vědět nebo co.
„Ááá, to jsou k nám hosti. Jaká byla cesta, co? – Ahoj, tohle je Jana, Karel. Jana, těší mě. Karel, moc mě těší. Ivan. Ivan, těší mě. Těší mě Jana. Tohle je Karel. Jana. Karel. Ivan. Jé, těší mě. Mě taky moooc těší.“ Podrbal jsem se na hlavě. „Stop.“
„Tak co, dobrý?“
„Ne, ještě jednou.“
“Ty vole, vždyť už jsme to jeli sedmkrát…“