Anatomie stylu, díl 11. - Surfaři

KDY: druhá polovina 50. a 60. léta
KDE: Kalifornie
HLAVNÍ VIZUÁLNÍ ZNAKY: široký surfový plavky a kraťasy, bílý levisky, kostkovaný a barevný hedvábný košile (značka Pendleton), široký t-shirty, sandály, bílý tenisky, bikiny, rozměrný polodřevěný kombíky („woodie“)
HUDBA: surf-rock, surf-pop 
TOP 5 PLAYLIST: Dick Dale & Del-Tones – Let’s Go Trippin’, The Beach Boys – Surfin’ USA, The Thrashmen – Surfin’ Bird, The Ventures – Walk, Don’t Run, The Surfaris – Wipe Out, The Beach Boys – Surfer Girl)
Ačkoli surfing se z Havajských ostrovů do jižní Kalifornie přenesl už začátkem 20. století, obří vlna popularity se vzedmula až v padesátých letech. Blahobytnou Kalifornii si podmanily bouřlivý plážový parties,  jejich mediální estetiku vytvářely páry maskulinních surfařů tančících s výstavními blondýnkami v bikinách do rytmů energický surf music. Dávný sport polynéských králů se rozhořel v módní životní styl a zachvátil celou Ameriku.
Nástup surfingové scény přitom charakterizoval zajímavý paradox. Na jedný straně šlo o dokonalý synonymum mainstreamové kultury padesátých a šedesátých let. Na straně druhý její stoupenci svým svobodomyslným postojem nastavovali rázně vztyčený prostředník dobovýmu konzumerismu a usedlému stylu života. 
Podobně jako subkultury beatů, ranných motorkářů či později hippies, tak i mladí kalifornští surfaři úporně odolávali „moderní době“. Konzumní přepych dobrovolně vyměnili za svět ve vlnách Pacifiku. 
Jejich trpělivý čekání na „správnou“ vlnu dosáhlo až nábožný úrovně. Takřka spiklenecký zaujetí pro věc lákalo další a další adepty nový zábavy. 
 
Padesátá léta přitom ekologii a zalíbení v přírodě právě nepřála. Narozdíl od dnešní doby, která vzývá vše eko a bio, se tehdejší většinová společnost modlila k technickýmu pokroku, který zosobňovala televize a další domácí vymoženosti. 
Přesto (či právě proto?) se surfing proměnil v nejatraktivnější způsob života. Surfař se projevoval nejen zdatným surfováním na vlnách podél Malibu či jinýho jihokalifornskýho letoviska, ale především svým ležérním chováním, novátorským slovním výrazivem a originálním způsobem oblékání.

Surfaři nosili dlouhý plavky, který na prkně lépe chránily kolena. Na nohy nazuli sandály. Denní plážový model nahrazovaly vpodvečer ohrnutý bílý levisky a k nim kostkovaná košile, ideálně značky Pendleton (The Beach Boys se původně nazývali The Pendletons). Outfit doplňovaly bílý tenisky a klobouk. 

K přepravě surfů na pláž se nejlépe hodily kombiky, volbou surfařů číslo jedna se staly tzv. woodies. Šlo o prostorný kombíky, který vycházely z běžných produkčních modelů, ale části karosérie měly ze dřeva. Právě tento materiál výrazně snižoval cenu (woodies se vyrábějí dodnes, s jejich cenou je to však přesně naopak).
Kvintesencí účesu surfaře byla blond barva. Co neobstarala příroda, to nahrazoval peroxid. Celkové vzezření dotvářelo tmavý opálení.  
K přeměně adrenalinové zábavy pro hrstku nadšenců v bláznivý životní styl začalo docházet už v první polovině padesátých let, ale skutečná exploze nastala až v jejich druhý polovině a v šedesátých letech. Surfařský styl se proměnil v americkou módu číslo jedna. Brzy jej razili i tací, kteří se surfingem neměli vůbec nic společného.
Školní třídy v Kalifornii rozdělovali na surfaře a na tzv. ho-dads, kteří vyměnili svůj rockabilly mundúr za surfařský. Pořídili si woodie a pro parádu i surfařský prkno. Vystačili si s plážovými večírky (zvanými luau podle tradičního havajského svátku).
Na rozkvětu surfingu coby životního stylu se výrazně podepsala populární kultura. Soundtrack k plážovým parties poskytli hudebníci jako „král surfový kytary“ Dick Dale, ale hlavně kapela The Beach Boys, která se pro většinovou společnost stala symbolem surfařskýho hnutí (třebaže údajně surfoval jenom jeden z nich). The Beach Boys rázně protáhli surf rock do americké hitparády. O dopadu surfingu však svědčí i to, že za jednu z nejslavnějších surfařských kapel platili taky The Thrasmen. Ti pocházeli z Minneapolisu na americkém Středozápadě. Tedy z vnitrozemskýho státu Spojených států, kterej se skvěje svými prériemi a v zimním období tu teploty běžně klesají pod dvacet stupňů Celsia.
Další výraznou úlohu v šíření surfové kultury mimo kalifornský pláže sehrál Hollywood. Koncem padesátých let se v kinech objevil film Gidget (česky Slečna Škvrně, 1959) z prostředí surfařů, který se později dočkal několika pokračování, televizní verze a bezpočtu citací v řadě dalších pozdějších filmů. Byť je teenagerská komedie o sedmnáctiletý dívce toužící stát se surfařkou poněkud prostoduchá, pro historii surfingu je naprosto klíčová. Antropolog a surfařský kronikář Matt Warshaw má dokonce za to, že historie surfingu se posuzuje podle toho, zda šlo o období před filmem Gidget, anebo až po něm. V tomto období se totiž počet surfařů, či alespoň jejich napodobitelů výrazně znásobil.
Stranou komercionalizace sportu zůstávali pravověrní surfaři, jejichž image se během šedesátých let proměnila. Nechali si narůst vlasy, oblíbili si marihuanu, vyjma rozličných životních lákadel a neřestí však až s náboženskou oddaností vzývali Matku přírodu a nevyzpytatelný oceán. Do značný míry to byli právě surfaři z šedesátých let, kteří vytvořili pozdější jádro svobodomyslných kalifornských hippies. 
V dnešní době má surf znovu podobu životněstylovýho hnutí mimo hlavní proudy. Nutno však dodat, že to je značně bohaté hnutí. Třebaže pro pravověrný surfaře pořád platí, že kašlou na práci od devíti do pěti a na úlitby společnosti – raději žijí pospolu v levných bytech třeba kdesi v Mexiku a čekají na „správnou“ vlnu – jejich scéna se současně přerodila v neskutečný byznys. Kupříkladu z původně surfařských značek jako Quiksilver, Billabong či Rip Curl jsou dnes celosvětový módní řetězce a nejlepší surfařští profíci nevydělávají o nic míň než třeba špičkoví golfisti. Ani ohromný peníze snad nezkrotí svobodomyslnýho surfařskýho ducha…
 
http://www.stylesurfin.cz