Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Kanye West - Yeezus

Dneska žádný cestopisy, náhledy do temnejch spirál okultismem opentlený minulosti zapomenutejch krajů. Nic. Je vedro, mozek se zapejká. Politický komentáře už vůbec. TV, net i novinový zprávy jsou stejně lobby obšancovaná šaškárna a “sofistikovanejch”, emotivně zabarvenejch statusů těch zaručeně zasvěcenejch je na Facebooku na bichli i na blití. Lidská ukvapenost, afektovaná, zdánlivá moudrost a typicky český chytrolínství neznaj mezí.
 
Kanye West – Yeezus. Nečekal jsem nic, i když mě rámcově jeho desky docela bavěj. Takže jsem leak jeho šestýho alba stahoval spíš ze zvědavosti. A musím přiznat, že to byl neškodnej akt naivní ignorance nepřipravenýho. Možná kdybych věnoval trochu víc pozornosti featuringům a hlavně producentům, donutilo by mě to zbystřit. Ale s odstupem několika poslechů jsem vlastně rád, že jsem do toho spadnul takhle. Ten prvotní šok a nadšení by možná nebyly tak silný. Možná.
 
 
Najděte si chvilku času a přečtěte si někde detailní hodnocení track by track. A hlavně si album dobře a několikrát poslechněte. Já vám k tomu napíšu jen tohle: Kanye je ambiciozní dříč a trochu tvrdohlavej spratek. Vždycky byl. Talentu má taky dost, ne výjimečně, ale zaznamenatelně. Myslel jsem, že Yeezus bude logickej a době poplatnej nástupce 808s & Heartbreak a My Beatiful Dark Twisted Fantasy. Jenže... jenže... Yeezus jde za hranice i zenity a rozhodně daleko za nejodvážnější očekávání.
 
Temnota, dekadence, škodolibost. Nic nedává smysl v kontextu toho, jak se vyvíjí, resp. stagnuje současnej hip hop. První čtyři tracky (On Sight, Black Skinhead, I Am A God a New Slaves s Frankem Oceanem) jsou tak intenzivní, zlověstný a divný, že i kdyby byl zbytek (jakože není) průměrnej nebo blbej, Yeezus bude pro mě stejně adiktivní záležitost. Ten extatickej, divokej projev démonama posedlýho Kanye s očima v sloup a nesmiřitelně pevný, koncentrovaně temný deklamování ‘I am God‘ je zatraceně creepy. Zároveň ale provokuje k ultimátnímu vtažení do černočerným térem naplněný pekelný studny poznání nepoznanýho, i když to může klidně znamenat věčný zatracení.
 
Nestává se mi už často, že bych objevil něco, co mě bez rozdílu žánru položí na lopatky, rozebere na kousky, donutí přemýšlet o souvislostech a strukturách a zároveň je to zatraceně groovy i inovátorský zároveň. U mainstreamovejch věcí skoro vůbec. Jestli lze Yeezus považovat za mainstreamový album (asi jo), tak potom dostavá tohle onálepkování úplně jinej rozměr. Chlípná špína, neurvalej sexuální kontext a kalkul (pokud ano) se pohybujou v intencích zlomyslnýho zaříkávání a loopech jak od Trenta Reznora, než se zapletl s ničením andělů, případně vzdáleně evokuje ‘mansonovsky’ zlý kakofonie. Něco jako skoro nehudební podmaz k filmu Angel Heart s Mickeym Rourkem a Robertem De Nirem (mimochodem masakr, doporučuju).
 
Někdy je výběr producentů zavádějící, ale tady všechno funguje skvěle a s podivnou logikou to do sebe zapadá. Vlastně, dá se něco zpackat s Rickem Rubinem za zadkem?! Jak mě nebaví nová deska Daft Punk, tak tady odvedli skvělou práci. A což teprve kolaborace na různejch úrovních s Hudson Mohawke, Young Chop, Arca, Justinem Vernonem z Bon Iver, TNGHT a spoustou dalších.
 
Celej guerilla koncept promotion je víc než jenom výstřelek jedný rozmazlený superstar.  Vono promítat v jednu ráno na Manhattanu text Not For Sale na budovu Louis Vuitton v kontextu s antikonzumním trackem New Slaves je sice fajn happening, ale po mírným zamyšlení to všechno do sebe tak nějak až děsivě zapadá.
 
A kde stojíme my? Jak dlouho budeme jenom brát, remcat, kritizovat, tolerovat šmíru kolem a obhajovat ji lidskou nedokonalostí a dědičnou touhou po moci? Jsme novodobí otroci, manipulovaní vlastním strachem říkat věci nahlas a přímo. Nejenom zatuchlá kultura volá po revoluci...
 
STREAM: http://www.youtube.com/watch?v=-m29g_k6ODE