Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Queens of the Stone Age - Like Clockwork

Není náhodou středa? Nežádá si tak ná-ho-dou náš nicotnej haterskej svět plnej předsudků a přetvářky další bezcennej a nabubřele obhroublej žblebt nějakýho nýmanda, co umí psát tak leda šedivě o sobě, a muzice rozumí asi jako koza petrželi? Ano, přesně, to je ten den v týdnu, bingo!

Let’s get straight to the business. Kdo neadoroval Rated R a Songs for the Deaf, ať zvedne ruku a pak si ji sám uřízne a sní. Jo, i já jsem v tom lítal. Navíc v tý době ‘vytuněnej‘ historkama mojí tehdejší holky, která s Queens v rámci labelu dělala ‘day by day‘ a každej den chodila domů frustrovaná a zároveň pobavená  jejich alkoholovejma a drogovejma excesama, obnažováním se na velkejch koncertech a následným hanobením vlajky, vyhošťováním z jihoamerickejch (i jinejch) zemí, případným zatčením, nesmyslnejma kaucema a tak furt dokola. Prostě ti kluci se uměli bavit a zaměstnávat lidi kolem, i když se vsadím, že si z tý doby moc nepamatujou.

Jestli fakt funguje něco jako mimohudební dogma rokenrolu, tak QOTSA by mohli bejt klíďo kurátoři týhle disciplíny. Není to náhodou to, co nás všechny fascinuje a zajímá, možná víc, než muzika samotná, akorát se to snažíme za každou cenu nepřiznat? Jsme zmanipulovaný bulvárem ‘of all kind’ a seriózní informace a naservírovaný hodnoty přeskakujeme ob řádek. Nezajímá nás už hudební recenze, protože už si desky stejně nekupujeme, můžeme je beztresně ukrást, poslechnout a vyhodit bez finanční újmy, případně podle vlastního, naprosto legitimního úsudku zakoupit. Neznám ale skoro nikoho, kdo by to dělal, sorry. A co nás teda opravdu zajímá?! Kdo s kým spal, proč, nebyl u toho náhodou někdo třetí, případně víc lidí, kdo se přešlehnul, čím, přežil, overdosed, kam ho odvezli, co měl u sebe, komu odkázal svoje statky a kdo ostrouhá, co měla vdova na sobě na funuse, aha... ona už dávno píchá tamtoho, takže se to vlastně docela hodilo. A tak dál. Všichni se bijeme v hruď, že to je hnus, ale čísla mluvěj proti nám. Možná nekupujeme tištěnej bulvár, ale intimita monitoru nám dělá slušný alibi. Topic ‘noví QOTSA’ generuje hlavně asfyxii Joshe Hommea, jeho vztah s Brody Dalle, případně hostování vyhozenýho výtržníka Nicka Oliveriho a milión blbostí kolem.

Leč...

Like Clockwork je poctivá deska. Fragment doby, kdy kapely jako QOTSA určovaly směr, pěkně zakonzervovanej pod nehybným šutrem, znovuobjevenej a očištěnej. Což je zároveň fajn a dílem úsměvný. Čistá práce. Kdo hledá, najde přesně to, co chce a potřebuje. Žádný nadstavby a rekvalifikace.

Like Clockwork je jako to nejlepší z QOTSA, datovaný do dnešní doby. Že je Josh Homme oldschoolovej hudební génius a jeden z vyvolenejch, co má jasnej rukopis, o tom není sporu. I když už s prvním riffem I Sat By The Ocean máte pocit, že to je nějakej QOTSA evergreen, stejně se neubráníte tomu lehkýmu pousmání a ležérnímu zhoupnutí v bocích, protože to je rutinérsky perfektní a i přes ten nános prachu pořád sexy.

The Vampyre Of Time And Memory je pianem poháněná niterná balada zrzavýho Elvise, kterej si sahá literárně na dno a paradoxně tak odhaluje na ploše tři a půl minuty víc, než na všech svejch deskách dohromady. Jestli je to trik, nebo vnitřní pnutí, je už asi jedno, zranitelnost byla odhalena tak jako tak.

If I Had A Tail je přesně to, co determinuje tenhle nenápadně triumfální návrat. Pitomej slogan ve sloce, archaický postupy, hostování velkýho Davida Grohla za bicíma a přicmrndávačský vokály od Alexe Turnera z Arctic Monkeys a samotnýho Nicka Oliveriho. Pure sex jako z hanbatýho tejpu z knihovny našich rodičů. Archaickej, ale pořád fungující.

My God Is The Sun je TO, co chceme slyšet. Stejně jako třeba klasika Go With The Flow, tahle věc je jasnej trademark QOTSA – adrenalinová šleha s typickou stavbou, zpěvem, nervozitou a zároveň citem pro melodii a harmonický postupy. Geniálně jednoduchý a fungující.

Kalopsia - epickej rozdrásanej dojáček, nebejt hostujícího Trenta Reznora, asi bych tu věc po prvních deseti vteřinách i přeskočil.

Fairweather Friends je pro mě osobně totální vrchol a zároveň nejbizarnější twist celýho alba. Sir Elton John. Pane, všechny moje interní homofobní kecy (kdo je nemá, ať hodí šutrem) beru zpátky a kaju se. Vole! To je mazec, haha. 

Smooth Sailing reprezentuje přesně ten typ songů, kvůli kterejm bez příslušnosti k žánru a dementním předsudkům stejně všichni vrtí zadkem, kdekoliv a kdykoliv jukebox jede starý věci od Queens. Frivolní falzety, nadrzlej refrén, triviální hudební fórky, který si může dovolit fakt střílet od boku jenom někdo formátu Joshe a sex, sex, sex! Tohle umí snad už jenom Jon Spencer a k němu to taky trochu odkazuje.

I Appear Missing má sice hezky vystavěnej chorus, ale je to na můj vkus už moc hluboká osobní konfese. V čemž pokračuje i komorní závěrečná Like Clockwork, jakožto logickej epilog jak obsahově, tak i strukturálně v kontextu celý desky. Resumé? Jedno z nejlepších rockovejch alb roku 2013. S odstupem času mi dáte za pravdu, věřte mi.