view counter
Share |

Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Daft Punk - Random Access Memories

Noví Daft Punk, nebo Polhreich v telce? Co bude větší vzrůšo? No Zdenda, to je jasný. Svět kolem je neutěšný bitevní pole. Tornádo, co zametá lidi pod koberec Hádesu, Putna, co je všem putna, ale i tak se z něj dělá další pseudopolitickej precedens, Lucii jsme měli nechat spát a místo toho je z ní díky nějakýmu pojebanýmu voodoo atraktivní cena do tomboly, hlava státu s červeným klaunským alkonosem a královským hermelínem, kterej je spíchnutej z Trapnosti a Neomalenosti.  A tak dál. Se Zdeňkem je aspoň prdel, i když je to jenom šikovná a kurevsky dobře placená televizní opička. A s Daft Punk vlastně taky. Vtipnej název, vtipný mystifikace, vtipný logo, vtipný masky, vtipný klipy, retro-nadsázka a tak. Fenomén, to je to slovo.
Minule jsem zmiňoval to, že pro Daft Punk byli dost zásadním vlivem Primal Scream a jejich deska Screamadelica. Bez Daft Punk by zřejmě zase nebyli MSTRKRFT, celej Ed Banger label, french disco jako takový a spousta jinejch věcí by znělo a vypadalo jinak, o tom žádná. Jenže já nekupuju tenhle bullshit jenom proto, že si nad tím Pitchfork vesele onanuje a NME dal deset z deseti. Jsem nedůvěřivej a skoro ze zásady hejtuju vyhajpovaný retro. A neposeru se ani z takovejch věcí, jako jsou nový Daft Punk. To je jako bych v tom našem mikroměřítku znovuobjevil zdánlivý kouzlo Prázdnin na zemi od Olympiku a přitom všichni víme, že to byla jenom přizdisráčská kapela komančskejch pohůnků, která jela estrády jenom proto, že oslovsky prikyvovala režimu, zatímco ostatní museli absolvovat politický lustrování a pomalu paže zaražený hluboko v análních věncích. Krom toho hudebně byla tahle kapela vždycky uplný dno a tak je tomu i dodnes.
 

No nic, tak jak je to teda vlastně s těma novejma Daft Punk? Ale jo. To, v co jsme tajně doufali, to je naplněno vrchovatě, jen si k tomu najít cestu, porozumět. Epická deska, to je asi to nejvýstižnější. Giorgio by Moroder je vtipná věc s patetickým recitativem, kterej ale má svoje opodstatnění i gradaci, až je to skoro jímavý. Within, piano a vocoder. Hm. Pěkné, že? Instant Crush je problematickej vztah, upíchnutej do romantickejch kulis slzavějící Paříže, úplně je z toho citit ta dekadentně zasněná atmosféra a Julian Casablancas je jako vypravěč docela uvěřitelnej. Lose Yourself to Dance. Zajímalo by mě, jak by lidi obecně reagovali na tenhle průměrnej retro funky track, kdyby to nebyli noví Daft Punk a nezpívalo v něm princátko Pharrell Williams. Za mě na úrovní těch horších Monkey Business, jestli je tahle kategorie dostatečně flexibilní jako příměr. Electro funky prostě ne, ehm. Touch je strašná diskoška, ale jestli to má bejt takhle, tak prosím. Ale já fakt nic předstírat nebudu, sorry. Get lucky. Tak já fakt nevím. Tohle je nějakej fór? Něco skrytýho, co jsem kvůli svojí nepozornosti nerozkódoval? Nějaká hra na tý kůl a míň kůl? Jasně, jsou tu dechberoucí momenty, řekněme i trochu z filmovýho světa, kdy produkce a aranže oslepujou jako velkorysá hi-fi orgie (mluvím třeba o Beyond a Motherboard). Se spoustou nahejch modelek, co servírujou na svým dokonalým bezvěkým těle sonický sushi tý nejvyšší kvality. Ale co máme dělat my, kteří nemáme to správný pochopení pro opakující se fóry s funky basou, nekompresovaným oldschool soundem a nekončícím vocoderem?
Jo, žijeme v nihilistický době, ne nepodobný zpustošený matičce Zemi v post Terminátor éře a někteří z nás asi i potřebujeme trochu toho srdíčka a teplejch rejstříků analogovejch syntezátorů i radosti smíchaný s teskným ohlídnutím zpět. Ale čeho je moc, toho je moc. Jsme rádi, Thomasi Bangaltere a Guyi-Manueli de Homem-Christo, že jste opět oprášili svoje futuristický alter ega a prosvětlili tenhle nicotnej svět paprsky nefalšovaný francouzský nonšalance a disco retra transponovanýho do současnosti, vážíme si toho, ale kdo chce kurva žít jenom z minulosti, ať je jakkoliv stoicky vzpřímená a optimisticky ukotvená v jinak téměř neinvenční současnosti?!


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.