Jiří Suchý: Cítil jsem se jako křesťan předhozený lvům

Žijící klasik poprvé na rockovém festivalu. Dvaaosmdesátiletý textař, dramatik, herec, zpěvák, výtvarník, hudebník a kdovíco ještě. Jeho básně četli přinejmenším rodiče ne-li prarodiče dnešních návštěvníků přehlídky a i ti, kteří škole moc nedali, si je jistě už od dětství broukali v lesích někde u táborových ohňů. Svou pracovitostí dennodenně zahanbuje lidi o řadu generací mladší ještě ve věku, jehož se většina jeho vrstevníků vůbec nedožila. Jiří Suchý. Vyzpovídali jsme jej krátce poté, co na festivale Trutnoff zažil svou zdejší premiéru.
 
Jak se vám v Trutnově zpívalo?
První dojmy jsou fantastický, poněvadž já jsem si připadal jako křesťan předhozenej‘ v amfiteátru lvům. Kolem to burácí a je tam taková zvláštní atmosféra… To se nedá popsat, je to úplně jiný, než v Semaforu pro 180 lidí. Já nevím, kolik tisíc lidí tady bylo, ale bylo to fantastický. Je to takové divadlo malých forem asi dvěstěkrát zvětšený. Zážitek to byl víc než pozitivní.
 
Jak vystoupení vyplnilo vaše očekávání – jak ta příjemná, tak i ta nepříjemná?
Nepříjemné nebylo žádné. Všechno bylo příjemný, všechno bylo monumentální a dokonce pro mě jako pro člověka z malého divadla je tohle nesmírně slavnostní okamžik, poněvadž to mě nepotká příliš často. Přesněji řečeno za posledních pětapadesát let mě něco takového potkalo dvakrát, jednou před padesáti lety a jednou teď.
 
Alespoň vás tady něco překvapilo?
Musím říct, že mě vlastně nepřekvapilo nic. Já už jsem měl hlášení od lidí, jak ta atmosféra vypadá, takže už zbývalo jen se na to těšit, což jsem naplnil do puntíku, a zase ta atmosféra do puntíku splnila moje očekávání.
 
Nepřekvapilo vás ani to, že mladí lidé zpívali vaše písničky tak, že by vás k tomu snad skoro ani nepotřebovali?
To, že lidi zpívávají na různých koncertech s sebou, to je dost - skoro bych řekl - zavedený obřad. Ale že  to bude zpívat deset tisíc lidí, to není zase tak úplně běžné. K nám chodí do divadla většinou střední generace, řekl bych od 35 do 50 let,  ale ty další generace u nás mají občas někdy dost početnou menšinu, takže mládež je tam taky. Ovšem tady drtivě převažovala, tak to jsem zvlášť rád. Ale zvlášť rád jsem i za to, že mě nehnali - já jsem přeci jen člověk z jinýho století. Říkal jsem si, že jim možná nebudu po chuti. Ale byl jsem, jsem za to rád a jsem jim hrozně vděčnej.
 
V Trutnově pořadatelé svým oblíbeným hostům dávají obvykle celkem „vypečené“ dárky. Vám dali zánovní helmu – zařadíte ji do své sbírky?
Ano, dostal jsem jako dar přilbu - takovou, kterou ještě nemám. Je asi z nějaký stavby, tam se takový nosej‘, ale tahle je celá krásně pomalovaná a jsou na ní indiánské prvky: čelenka, brka, kožený řemínky. Je to strašně krásný.
 
Paní Pilarová, kterou jste si pozval jako hosta, dnes řekla, že přes strach, který měla, sem přijela potřetí a byl to pro ni zde už třetí „životní koncert“. Vy jste pozvání do Trutnova dlouho odolával – přijel byste tedy znovu, když je to nejlepší napotřetí?
Když mě pozvou, tak přijedu. Jinak to nemám ve zvyku. Takže budu čekat, jestli se ozvou.
 
Kde berete energii na tolik aktivit i ve věku, kdy ostatní obvykle již jen odpočívají, pokud se jej vůbec ve zdraví dožijí. Jak to děláte, že stále jedete na sto procent?
Na tuhle otázku nebudu moct odpovědět, protože mně se to dělá samo. Jde to mimo mě, já pro to nic nepodnikám. Jsem už takový od přírody a jsem za to rád, ale že bych někde získával energii? Mně vždycky tyhle otázky přivedou do rozpaků, protože si pak vždycky sám říkám, že nevím.
 
Hodně pracuju, jsem workoholik, což je nemoc. Hrozně těžko se mi odpočívá. Když mám šanci si odpočinout, tak to nevydržím a musím jít něco dělat, poněvadž začnu být nervózní, začnu být nesvůj. Tím, že jsem workoholik, se nechlubím, spíš si na to stěžuju.