Na soutok!

Asi byste po celých širých Čechách jen stěží našli podobné místo, kde byste měli z přírody téměř panenské  - a na středočeské poměry rozhodně dost divoké - na pouhý dosah ruky ruch bezmála dvacetitisícového města, a přitom by vás od něj oddělovala překážka dostatečně neprostupná – řeka. A netoliko jedna, dokonce dvě najednou, a zrovna ty v celé zemi zdaleka nejmohutnější. Kdepak, jinde to nepůjde – pro tohle si rozhodně musíte zajít na soutok Labe s Vltavou.
 
Učebnice nebrat
Jasně, kdo dobře poslouchal při hodinách vlastivědy někde v třetí třídě, tak si třeba může naivně myslet, že to říkám špatně – pamatuje si asi totiž od učitelů, že se u Mělníka vlévá Vltava do Labe. Ovšem já si to až takhle naplno vzhledem k okolnostem rozhodně nazvat netroufám.
Běžný zeměpisář totiž bohužel netuší, že pramen Vltavy je od soutoku vzdálenější než pramen Labe a stejně tak je tahle delší řeka i na pouhý laický pohled mohutnější, což měření průtoku vehementně potvrzují (a že jí ještě navíc spoustu vody nespravedlivě odvádí plavební Vraňansko-Hořínský kanál – to je ten tok, který z mělnické vyhlídky vidíte přímo před sebou, a o němž turističtí průvodci svým naivním obětem obvykle říkají, že je to Vltava, zatímco „Labem“ nesprávně nazývají vlevo tekoucí Vltavu a o skutečném Labi, zakrytém stromy kdesi daleko po levé straně, nemají ani ponětí). Ale i kdyby to překvapivě poučený pedagog věděl, pravdu vzhledem k osnovám rozhodně neprozradí. V nejlepším případě se vymluví na tradici, která se prý odvíjí už od dávných Keltů (no jasně, ti se už přece bránit nemůžou). No, není to tady jednoduché.
 
Zakopnout o dobrodružství
To vše by nás ale rozhodně nemělo odradit od výletu. Málokde jinde totiž tak málo stačí k dobrodružství. Prostě jen dojedete za Obřístvím polními cestami k rozpadlému baroknímu statku zvanému Úpor a poté vyrazíte pěšinami mezi poli směrem ke vzdáleným lesům. Minete opuštěnou bývalou hájovnu, která je až příliš dobře zachovalá na to, že v posledních letech běžně vzdoruje „tisíciletým“ vodám, a jste v tajemných lesích. Jen zde nesmíte příliš prožívat halekání turistů a rybářů vzdálených jen pár desítek metrů, které se nese přes poklidnou řeku z protilehlého břehu (protože o povodních není radno, procházet se zdejším polesím).
Zdejší příroda je na pohled poklidná, leč skrývá mnohá tajemství a protivenství. O tom, že tento les je jiný, než jaké obvykle znáte, svědčí třeba nesčetní šneci, jimž se při chůzi po zdejších pěšinkách musíte vyhýbat, nemluvě o žábách, jež poutníkům skáčou pod nohy ze všech možných směrů. Nepotkáte tu nikoho – kdo by sem chodil, když zde nikdo nevyznačil stezky a nepostavil stánky s občerstvením. Město zde slyšíte a občas jeho záblesky a obrazy prosvítají za kopřivami a spadlými stromy, ale divočina zatím převládá.
 
Plivání do různých řek
Je třeba jít po vyšlapané stezce, na níž jsou zřetelné stopy pneumatik kol i podkov koní, mezi kopřivami i vonnými travami až na podlouhlý ostroh mezi oběma řekami. Minete poslední značku pro okolo plující lodi, a stojíte na nejzazším ostrohu. Stačí plivnout doprava, a slina padne do Labe, nebo doleva, a znečistí Vltavu, ovšem za pár vteřin dopluje do „Labe“.
A to je přesně ten okamžik, kdy je třeba zavřít oči a uvědomit si, že pod ocas na Václaváku je to právě devětadvacet a čtvrt kilometru vzdušnou čarou na jihojihozápad. Ale hlavně je potom nesmíte otevřít.