DPVJU: Čtvrtstoletí na nejzazším okraji "alternativy"

Totální nezávislost na slávě, moci, penězích, kriticích, ohlasech, hudebních vzorech, notách i stylech – to vše je již zdáli rozpoznatelným znamením kultovního souboru Dřevěné pytlí v jutových uhlích (DPVJU). Soubor, který je natolik alternativní, že si jej a jeho produkci dokáže vybavit jen extrémně poučený posluchač, oslaví s mírným zpožděním v pátek 25. dubna v pražské Malostranské besedě čtvrtstoletí od toho šťastného okamžiku, kdy zahájil svou pozemskou pouť. Zeptali jsme se obou vůdčích údů tělesa, otce zakladatele Uhlíka a  jeho druha a následovníka Dr. Khotziho, čímpak se svými souputníky oblaží ty znalce, kteří se v pravý čas sejdou, aby jim skomírajícím dechem pomohli sfouknout pětadvacet svící na jejich narozeninovém dortu.
 
 
Oslavujete čtvrtstoletí své existence. Odkdy přesně se datuje historie kapely? Kdy nastal ten dějinný okamžik, kdy si Pytlig s Uhlíkem pohleděli do očí a řekli si své: „Ano. Bratře, od nynějška jsme DPVJU na věčné časy a nikdy jinak“?
Uhlík: Stalo se tak 29. února 1989 v 15 hodin 37 minut v pražské Univerzitní knihovně, kdy se na mě při společném studiu spisu Zdeňka Nejedlého Dějiny husitského zpěvu obrátil pan Pytlig, pohlédl mi zpříma do očí a pronesl památnou větu: "Založíme kapelu a bude se jmenovat Dřevěné pytlí v jutových uhlích!" Kdybychom byli zenoví buddhisté, nebál bych se to označit za satori. Ale nejsme a tak se trochu bojím...
Dr. Khotzi: Jak se říkalo v starých časech: Já jim u toho nesvítil.  Já jsem pronikl do souboru prostřednictvím korupce až v roce 1997. Na základě své oslavné reportáže jsem byl totiž přizván do nahrávacího studia, kde jsem definitivně poznamenal - ve smyslu trvalé invalidity - dvojici skladeb. Jednu - jak pravil pan Pytlig - "kroucení čudlem" čili neautomatickou, náhodně variovanou modulaci delayového efektu a druhou o kiks obalený kytarovým sólem.
 
 
Jak se vám podařilo spolu vydržet celé čtvrtstoletí? Bylo to těžší pro kapelu nebo pro posluchače?
Uhlík: Vydrželi jsme spolu jen díky tomu, že ten, kdo měl blbé kecy, odešel nebo byl odejit. Samozřejmě v dobrém. V současné době mám blbých keců nejvíc já, ale jako posledního otce zakladatele si mě náplavy netroufají vyrazit. A proto fungujeme vcelku harmonicky. Někdy, výjimečně, i melodicky. Ale těžší to samozřejmě bylo pro posluchače. Neboť zatímco my s každým hrábnutím strun mládneme, oni stárnou. Když se dnes podívám já, v podstatě teenager, do hlediště plného dědečků a babiček, je mi jich líto. Protože vím, že za jejich stárnutí můžeme my. Ale nebylo lze jinak...
Dr. Khotzi: Bezesporu to bylo těžké pro obé množiny. A nejen proto, že jak hejno vypelichaných Fénixů se zabíjíme a z popela znovu povstáváme po každém z vystoupení.
 
 
Kdo všechno z vašich soubor zapudivších nebo naopak tělesem zapuzených bývalých členů na koncert přijde, v jaké roli a proč?
Uhlík: Jak vysvitlo z usilovného zkoušení minulý víkend na zahradě dr. Khotziho, na kterou byli ke konzumaci brokolicové polévky a svlékacích párků pozváni všichni kromě těch, kteří dlouhodobě pobývají v zahraničí, uměleckých věčných lovištích nebo by měli tak blbé kecy, že bychom je jen těžko snesli i na jediném koncertě, patrně naši četní fanoušci na koncertě uvidí kromě stávající sestavy (tu tvořím já, dr. Khotzi, Z.A. Hrtan, čerstvá posila sestavy Mr. Yoz a ozdoba našeho pánského hambince Miss Cutchenka) pány Pytliga, Yuttowého, Dřevěného, Carborunda. A chybět nebude ani Mistr blbých keců a vtělení John Coltrane a Pavel Sedloň se svou legendární písklotrubicí. Znalci si tak prostým odečtením spočítají, že s největší pravděpodobností neuvidí např. Rádia Buryho, Mr. Chleba, Brodski Beat a bohužel zřejmě ani DJe Kolouška.
Dr. Khotzi: Přizvali jsme ty základní: z jihu dorazí Pan Yuttowyi, z východu přicválá Pytlig, ze západu a mořinských vápenců vítr přivane pana Carborundum a bůhví odkud se zjeví po čtrnáctiletí i pan Dřevěný. Vesměs se všichni chopí kytar, baskytar a mikrofonů. Jinak na pódiu bude přítomen i Ztracený syn a pisklotrubec Pavel Sedloň a samozřejmě kompletní sestava posledního období - tedy Uhlík, Khotzi, Hrtan, Cutchenka a Yoz. Další členstvo bylo pozváno a snad bude přítomno v publiku - i když jistá překvapení nejsou vyloučena. Nedorazí nejspíš jen v Rakousích dislokovaný zvukomág Jon Deep.
 
 
Posluchačská obec se (až na výjimky spočitatelné na několika prstech několika rukou, které kdovíproč nechybí na většině koncertů) člení do dvou kategorií – ty, kteří vás upřímně nesnášejí a ty ostatní, kteří vám prostě jen tak běžně lidsky nerozumějí. Co na koncertě může očekávat skupina A a co skupina B?
Uhlík: Jak říkal náš velký učitel František Záppal: Na blbé otázky dávám zásadně blbé odpovědi. Tedy: obě skupiny hodláme přesvědčit o tom, že se 25 let nemýlily. Proto všichni odejdou z Malostranské besedy více než nadmíru spokojeni.
Dr. Khotzi: Od šiřitelů vyššího populáru lze pochopitelně očekávat prakticky cokoli. Není tedy vyloučeno, že obě skupiny budou ujištěny ve svých pozicích. Není ovšem ani vyloučeno, že budou osvíceny a prozřou ze svého bludného tápání labyrintem té pravé kultury.
 
 
Co jste z vašeho zaujatého pohledu svou zájmově uměleckou činností v DPVJU dokázali, anebo co jste si jí alespoň dokázali kompenzovat?
Uhlík: Dokázali jsme nejen sobě, ale i světu, že jasná umělecká vize vyššího populáru daleko předčí talent, hráčské schopnosti, politické, společenské a finanční podmínky, ba i ty blbé kecy. Už proto, že jsme si jejím prostřednictvím právě zmíněné nedostatky dokázali kompenzovat.
Dr. Khotzi: Vezměme si například paní Janu z Brutiněvsi. Ta se na baru po vystoupení, konzumujíc lacinou polskou náhražku destilátu Jacka Daniela, přiznala, že teprve temné tóny Spodních proudů a libé zvuky Anarchistických Špicberk ji přivodily první skutečný orgasmus.  Nutno též připomenout historicky nezpochybnitelný výrok znalce umění I.M.Jirouse: "To byla tak krásná píseň, že teď musím zarecitovat svou báseň."   Důležitější ale je, co jsme dokázat nestihli. Třeba sežrat osobní catering Jaze Colemana, když DPvJU předskakovali jeho souboru Killing Joke. Toho je mi zpětně opravdu líto. Odvděčili jsme se mu ale tím, že jsme způsobili výpadek elektřiny, což se ani jejich asi 160 decibelům nepodařilo.
 
 
Co v následujících letech existence tělesa ještě hodláte dokázat, popřípadě si alespoň kompenzovat?
Uhlík: Hodláme zjišťovat v dosud neprobádaných vodách, zda jasná umělecká vize vyššího populáru daleko předčí i postupnou odúmrť mozkových a dalších buněk potažmo celých organismů.
Dr. Khotzi: Toť dotaz amateura, který jakousi shodou náhod nikdy neshlédl žádné z vystoupení. Jinak by o schopnostech nemohl ni pochybovat. Dokazovat a kompenzovat nicméně budou ostatní nám.
 
 
Jak to máte s groupies?
Uhlík: Nebudu tady opakovat ono zvěčnělé, avšak poněkud laciné tvrzení páně Pytligovo, že "na nás choděj jen příšery". Už proto, že někteří z nás zalovili v kádru groupies při výlovu manželek, matek svých dětí, případně, byť jen výjimečně, obého zároveň. Samozřejmě, dnes už to s naším rockerským životem v tomto smyslu není tak divoké jako dřív. Od jisté doby například nekompromisně od pořadatelů vyžadujeme zamykatelnou šatnu. Samozřejmě ideálně zevnitř.
Dr. Khotzi: Od jisté doby skoro všechny stačí zvládat pan Uhlík, neboť jeho nároky i potřeby rostou s každým bravurně přeinterpretovaným sólem.  Jen jednou cosi povídal pěvec Hrtan o jakýchsi nivých pohledech drsné rockerky, zásobující ho po zbytek večera nezdravými nápoji. Bylo to však naposledy - brzo na to se odebral kontemplovat do tibetských klášterů a výsledkem obou zážitků byl jeho přerod ve fanatického cyklistu, kterého dívčí postava už zajímá jen ve chvíli, když je podobna cykloskeletu z ultralehkých kovů.
 
 
Neměli byste už ve svým věku mít konečně nějaký svůj revival?
Uhlík: Měli.
Dr. Khotzi: My sami jsme sobě revivalem. Proč bychom se měli o slávu s někým dělit?
 
 
A nakonec: Co to, ehm, k čertu vlastně jsou ty dřevěný pytly a jutový uhly?
Uhlík: Jedná se, jak je už našim fanouškům dávno známo, o prostředky uvědomělé práce na kvalitativním skoku od biologické formy existence (jejíž je člověk krajní, hraniční formou) k existenci postbiologické. Je třeba dodat, že se zde vychází z objektivního předpokladu, že člověk je svou biologickou podstatou determinován a svazován natolik, že jakákoliv vyšší (duchovní, etická) činnost se dříve či později rozbije o bariéru požadavků "trávicí trubice s navěšenými pohlavními ústroji".
Dr. Khotzi: Ale no tak, mladý muži - trochu nastudování základních fakt by to chtělo. Na toto přece už jasně a srozumitelně odpovídá jazyková vědkyně paní Lucie, jejíž brilantní rozbor, pronesený  při ranním vysílání České televize, zaznamenal Pytlig a je tak ke slyšení coby bonus na našem zatím posledním albu. Neinformovaným vřele doporučuji.