Kocour Vavřinec vrací úder

Říkají vám něco jména kocour Vavřinec, psí holčička Otylka, prasátko Mojmír a kozel Spytihněv?
Potom už zřejmě máte něco za sebou – hrdiny jednoho z prvních domácích časopisových komiksových seriálů pro děti malým čtenářům, kteří sotva dokázali přelouskat první slabiky, na stránkách Mateřídoušky totiž autoři Z. K. Slabý a Dagmar Lhotová s ilustrátorkou Věrou Faltovou poprvé představili už bezmála před půlstoletím – v lednu 1967. A k překvapení autorů díky zájmu dětí, kterým se svými příběhy s neopakovatelnou poetikou tehdy až nečekaně trefili do noty, v časopise přečkali neklidný přelom 60. a 70. let a vydrželi v něm po dlouhých deset let.
První možnost prohlédnout a přečíst si všechny příběhy sympatického kocouřího rošťáka a jeho kamarádů, které v Mateřídoušce vyšly, máte (pokud ovšem čistě náhodou někde v komoře neskladujete schovaných zaprášených všech zmíněných deset ročníků svého kdysi oblíbeného čtiva) až nyní zásluhou nakladatelství Volvox Globator, jež jejich soubor nazvaný S kocourem Vavřincem od jara do zimy vydalo knižně. Navázalo tak na starší Velkou knihu kocoura Vavřince vydanou v roce 2006.
V novém svazku si můžete připomenout trampoty všedních i svátečních dní zvířecího kvarteta (záměrně nepíšu čtyřlístku, protože to už je zase úplně jiný příběh), jejich výlety do přírody i do cirkusu, na lyže, za sportem i do kina. Navíc vzpomínky na historii vzniku komiksu v doslovu shrnul jeho autor Z. K. Slabý. Tak vzhůru do dětství, třeba i s vlastními dětmi (nebo dokonce vnoučaty)!
 
ROZHOVOR S AUTOREM
Zdeněk K. Slabý: Děti mají Vavřince rády i v dnešní poněkud zhrublé době
 
Kde se kocour Vavřinec vzal?
V 50. letech byl u nás komiks brán jako výplod buržoazní subkultury a systém k němu měl naprosto negativní postoj. Bohudík 60. léta znamenala určité oteplení, zejména v kultuře, a tak jsme si s Dagmar Lhotovou řekli, že se pokusíme vymyslet seriál, který by tak dva tři roky vycházel v Mateřídoušce. Pozvali jsme Věru Faltovou, sešli jsme se, dlouho diskutovali, vymýšleli, přemýšleli, až se z toho „vyrýžovaly“ ty čtyři postavy – kocour Vavřinec, Otylka, Spytihněv, Mojmír. Začali jsme to uveřejňovat v Mateřídoušce s tím, že jsme mysleli, že je to v podstatě krátkodechá záležitost, že pouze něco začneme, aby další pokračovali.
 
Jenomže děti si to natolik zamilovaly, že to vycházelo dál a dál a ty postavičky byly velice populární, takže to v Mateřidoušce vycházelo deset let. Mezitím přišla Olympia, chtěla první knížku, pak druhou a další a další, takže vyšlo pět knížek, byl o to zájem i v loutkářských divadelních souborech. Divadlo bez opony sehrálo dvě hry – hráli to nejen u nás, ale i v Rakousku a Německu. O jednu knížku byl zájem v Holandsku, kde vyšla, bohužel naše tiskárna to zpozdila o rok, takže už další od nás nechtěli.
 
Ale zdomácnělo to natolik, že dneska to pro generaci čtyřicátníků, padesátníků znamená určitou nostalgii, poněvadž tenhle seriál prožívali a teď ho předávají svým dětem a ty ho zase berou. Je to taková zvláštní záležitost, že cosi z drobné schůzky, na níž jsme chtěli něco začít, zůstalo až do dneška. Myslím si, že ten seriál má co říct i dnešním dětem.
 
 
Vycházeli jste z nějakých vzorů?
My jsme navázali na tradici Josef Lada – Ondřej Sekora. Ale jinak ten zákaz v 50. letech byl tak přísný, že tehdy komiksy neexistovaly. V  Mateřídoušce se sice něco začalo objevovat, ale nebylo to nic, co by si děti zamilovaly.
My jsme ale ani nechtěli přejímat nějaké americké vlivy ani dělat něco, co už tehdy existovalo. Chtěli jsme pokračovat v české tradici a udělat kreslený seriál, který by neměl ty „vraždičky“ a pronásledování, co se i dneska bohužel nosí.
 
 
A navázal někdo na vás?
Záhy na to začal Čtyřlístek s tou svou podobnou skupinkou, ale to už bylo mimo nás, on na nás ani nenavázal. Nebylo to nic podobného, co jsme my chtěli, byl totiž mnohem hrubší. My jsme chtěli dát dětem vlídnost, potěchu. Nepřáli jsme si, aby jenom křepčily před televizí, jako je tomu dneska.
 
Já mám dojem, že dnešní doba je bohužel poněkud zhrublá a právě tyto věci, nejen seriály, ale vůbec české pohádkové knížky, že jsou protiváhou tomu, co se dneska děje v televizi, na počítačových hrách, které vedou k šikaně ve školách. Takže my jsme si dovolili navázat na tu dobrou českou tradici, o které Václav Čtvrtek říkal, že“ je to jako polštář pod hlavu“.
 
 
A můžou na Vavřince slyšet i dnešní děti, zvlčilé od počítačů?
Já myslím, že nejen můžou, ale ony i slyší. My máme zprávy právě od těch lidí, kteří kupují tuhle knížku, z té generace čtyřicátníků a padesátníků, kteří mají děti a někdy už i vnuky, že jejich děti to berou. Je v tom něco, co jim dneska nikdo nedává. A je to škoda, že nedává.