Michal Kamaryt, vítěz Czech Press Photo: Nejdůležitější je právě vyfocený snímek

Zachovat chladnou hlavu doporučuje fotoreportér ČTK Michal Kamaryt (na snímku vpravo) těm, kdo by se snad stejně jako on dozvěděli, že se právě stali držiteli ocenění fotografie roku v soutěži Czech Press Photo. Jeho snímek s Davidem Rathem od soudu vyfocený průhledem výtahovým okénkem bude až do konce ledna příštího roku vystaven s ostatními oceněnými fotografiemi na Staroměstské radnici v Praze. Na výstavě nechybí ani fotky z pražských nočních klubů a dostihových závodišť, které pořídil Michalův redakční kolega Roman Vondrouš a získal za ně ceny v kategoriích sport a umění a zábava. Roman v Czech Press Photu bodoval již po několikáté, navíc se jako jeden z mála českých fotografů v prestižní mezinárodní soutěži World Press Photo – loni v kategorii sport zvítězila jeho série dostihových fotografií.
 
Co ti prolétlo hlavou, když ses dozvěděl, že tvoje fotka vyhrála Czech Press Photo?
MK:  Zrovna jsem jel do Německa fotit fotbal, těšil jsem se na stadion Bayernu, který jsem dosud neviděl, a zajímalo mě, jak to tam vypadá. Když jsme byli s kolegou ze sportovní redakce asi 120 kilometrů od Mnichova, ozval se kolega z naší firemní fotobanky a ptal se, kde jsme. Říkal: „Tak to jste asi 240 kilometrů od Prahy, to bys stihl – otoč se a přijeď, v jedenáct máš tiskovku“. Na to jsem mu řekl, že se asi zbláznil, mezitím sporťák na vedlejší sedačce zesinal – ale já bych ho v tom nenechal – tak jsem opakoval, že musím do Mnichova a o co že jde. A z mobilu zaznělo: „Vyhrál jsi Czech Press Photo,“ takže jsem přibrzdil, chvíli to rozdýchával a pak jsme se začali bavit vážně, co dělat dál. Byl to pro mě šok.
Dohodli jsme se, že dojedu do tréninkového centra Bayernu Mnichov a tam domluvím kvalitní připojení přes internet, abychom uspořádali během tiskovky k vyhlášení výsledků Czech Press Phota rozhovor přes telemost. „Budeš mluvit při tiskové konferenci na dálku,“ vysvětlil mi. Na jízdu už jsem se moc nesoustředil, měl jsem najednou strach, jak to celé skončí. Ještě po příjezdu do Mnichova jsem byl docela mimo, ale chlapík v tréninkovém středisku fotbalistů Bayernu mně pomohl, dal mi v tiskovém středisku k dispozici připojení na síť, já jsem šel fotit trénink, hlavně Ribéryho a Ariena Robbena, jenomže trénink se protáhl, takže jsem zpět do tiskáče přišel malinko pozdě. V tu chvíli bylo síťové připojení pomalé a telemost selhal. Nakonec to dopadlo tak, že se mnou ředitelka soutěže Czech Press Photo paní Mrázková telefonovala z mobilu a já jsem na dálku do místnosti, kde se vyhlašovaly ceny, něco nesrozumitelného chrchlal z malinkého reproduktorku jejího telefonku. To byly moje první hodiny v roli „velký hvězdy“.
 
Změnila ta cena nějak vaše životy?
RV: Já si myslím, že ne. Jsou to jenom ceny, nikdy to není absolutní měřítko kvality fotografií. To ocenění je příjemné a samozřejmě má nějakou váhu – člověka hlavně potěší to, že jeho práce někoho zaujala, což je, myslím, zásadní. Že by mi to ale změnilo život, to u sebe tedy nepozoruju. Snažím se k práci přistupovat úplně stejně, jako dřív, volnou tvorbu dělám stejně, jako jsem dělal. Nejsem zpěvák ani herec, takže mě slečny na ulici nepoznávají, ostatně už ani nejsem ve věku, že bych mohl být jejich idol. A podpisy po mně chtějí maximálně tak na faktury.
MK: Masová odezva ke mně vůbec nedorazila, což mě ale na druhou stranu vůbec nemrzí. Já nejsem na facebooku, moje třiadvacetiletá dcera říká: „To je, jako bys nebyl“. Vlastně ani nevím, jestli bych uměl reagovat na poznámky od lidí, kteří by mi psali: „Není to ostrý,“ nebo: „To je toho, to bych vyfotil i na mobil,“ nebo třeba: „Pojď, sejdeme se v parku“.
 
Překvapilo tě, že si z tvých fotek porota vybrala právě tuhle – nevybral bys sám třeba nějakou jinou?
MK: Já jsem do soutěže dal ještě dvě další fotky, ty tam ani nikde nevisí, a třeba právě na jednu z nich bych asi sázel víc – vztahovala se k tématu prezidenta Zemana a jeho „virózy“. Byl to portrét zamyšleného člověka, který nějakým způsobem pozoruje korunovační klenoty jako symboly moci.
Ale za tou vítěznou fotkou si stojím. Poslal jsem ji do kategorie, která se jmenuje Lidé, o kterých se hovoří, protože David Rath je zrovna jedna z osob, o kterých se letos docela hodně mluvilo. Že jsem poslal zrovna tenhle typ záběru a ne jinou fotografii, která by ho ukazovala na lavici pro obžalované nebo jak ho vyvádějí v poutech z výtahové klece? Ta fotka je tak trochu jako portrét, kde ještě navíc funguje ta klec, kterou všichni znají, vědí, odkud kam jede, jak je velká, jak je „útulná“, jak se z ní kouká ven. Myslím, že to je něco, co lidem může dát šanci rozběhnout jejich fantazii.
V tomhle smyslu si za tím obrázkem stojím. To, jestli ta fotka dostala hlavní cenu, je už něco úplně jiného, protože to je posun, který vytvořila porota tím, jak se k tomu obrázku postavila. Fakt je, že když jsem se přihlásil, nebyl jsem připravený na to, že by moje fotografie mohla dostat absolutní cenu, s tímhle vítězstvím zatím neumím zacházet. Ale potěšilo mě to, vyhrál jsem poprvé – a asi i naposled v životě – nějakou velkou soutěž.
 
V čem se World Press Photo a Czech Press Photo navzájem liší a v čem se podobají?
RV: Každá z těch soutěží je úplně jiná. První je globálně světová, druhá jen česká, ale pořád hraje hlavní roli fotografie. Vždycky je to samozřejmě loterie – musí se sejít porota, kterou právě dané fotky osloví. A protože jsou v ní každý rok jiní lidé, které zajímá něco jiného, tak člověk musí mít taky štěstí. A právě tohle je stejné jak v Czech Press Photu, tak ve World Press Photu – tam jsem taky první cenu za sport nečekal. Samozřejmě že si člověk říká, když to tam posílá: „Tohle by je mohlo oslovit,“ ale pořád si nechává zadní vrátka a moc s vítězstvím nepočítá. Prostě se dáváme všanc a pak už to nezávisí na nás.
 
Co pro vás fotografování v agentuře znamená? Četka zřejmě netrpí přehnaným respektem k fotografům oceněným na Czech Press Photu – váš bývalý kolega Stanislav Zbyněk loni v soutěži bodoval na třetím místě s fotkou z pohřbu Václava Havla a za pár měsíců poté ho z agentury vyhodili. Nebojíte se, že by to ocenění mohlo znamenat „polibek smrti“ taky pro vás?
MK: Takže „polibek smrti“ to samozřejmě být může. Pokud můj přístup, jak ho mám nastavený, nebude dostatečně dobrý pro lidi, kteří mě zaměstnávají, tak mám smůlu, ale já to jinak dělat nedovedu. Focení beru jako práci, která každý den začíná úplně od začátku. Kdyby ses mě ptal, která fotka je pro mě důležitá, tak to je ta poslední. Vždycky nejdůležitější je ta poslední odevzdaná práce, ty poslední fotky. To je můj přístup. Často si vzpomenu na Standu, asi nejen já, práce je hodně, Standa chybí, je to dobrý fotograf.
RV: Fotka by mě bavila, i kdybych v četce nebyl. Samozřejmě jakákoliv negativní odezva tě sráží dolů a ztrácíš motivaci, na druhou stranu si to stejně nesmíš nechat vzít.