S Luďkem Staňkem aka Rodriguezem o módě, boxu, astrologii, pokeru a hudbě

"Tak na tvym webu je dřív rozhovor s Honzou Dědkem než se MNOU?!", přistálo mi ve facebookové poště. "To je MOC!"
Takto mile si o interview řekl výjimečný jedinec, kterého můžete znát pod jménem Luděk Staněk nebo pod přezdívkami D. A. Rodriguez a 412 00. Známe se dvacet let. Od anarchisty, který psal drzé výkřiky do A Kontra a Rock & Popu, se přes editora v reklamce a šéfredaktorské posty v bulvárních i méně bulvárních časopisech stal spoluautorem našeho pořadu Unzipped na Radiu 1 a úspěšným komentátorem pokerových zápasů, amatérským hráčem pokeru, ještě amatérštějším boxerem, redaktorem Reflexu, moderátorem na TV Metropol... a kromě toho se vrátí k Samírovi Hauserovi aka Brunovi Ferrarimu do kabaretu.
Otázky jsem mu tedy poslala s lehkým srdcem hned. Odpovědi na sebe nechaly čekat několik týdnů, ale docela stojí za to...
 
Jak se máš a co děláš?
Mám se tak, jak se chlap na prahu čtyřicítky může mít. 
 
Kde teď působíš? Někdo tě zná z Radia 1, někdo z časopisů Stratosféry, někdo z Reflexu... a občas se někdo ozve, jeslti ten Rodriguez z R1 náhodou není ten hlas, co komentuje přenosy z pokeru.
V podstatě dělám, co se namane - momentálně píšu pro Reflex, moderuju v televizi Metropol a komentuju poker. Všechno je to zábavné a každé jiným způsobem. A teď mám dokonce jednu epizodní roli v kabaretu Zlatá kozačka, na což jsem pyšnější než na cokoli jiného.
 
Co tě na ďáblových obrázcích tolik bere? Hraješ hodně? 
Hraju daleko méně, než bych měl a chtěl, prostě proto, že nemám čas. Jsem rád, když za týden nahraju deset hodin, a navíc většinou v živé hře, která je daleko pomalejší než ta onlineová. Jen pro představu - profesionální hráči hrají kolem 40 hodin týdně online. Raději mám cash games než turnaje, protože ten formát je sice riskantnější, ale zároveň daleko svobodnější. 
 
VELKÉ PENÍZE PROHRÁT NESTIHNU
Kolik jsi nejvíc vyhrál a prohrál?
Nejvíc jsem jednorázově vyhrál asi 200 tisíc. Ale to už je poměrně dlouho. A jednorázově jsem prohrál daleko méně, řekněme o řád. Jsem pořád na úrovni rekreačního hráče, takže velké peníze ani prohrát najednou nestihnu. Ale každý má v pokeru období, kdy řekněme nevyhrává. A občas trvá i nepříjemně dlouho.
Ale zároveň každý o svých výhrách a prohrách lže. Jak prohlásil jeden výborný pokerový hráč - poker je hra, při které se hodně lže, a nejvíc při ní lidé lžou sami sobě. Ale na druhé straně jsou tací (a já s nimi souhlasím), kteří tvrdí, že budou svého malého syna raději učit poker než šachy, protože poker rozvíjí prostřednictvím hry širší škálu dovedností a dospívající člověk se při ní naučí víc než při šachách. Včetně toho, že do pokeru vstupuje, na rozdíl od šachů, prvek náhody. To vás velmi rychle naučí, že život není vždycky fér a někdy prostě potřebujete trochu štěstí. Což může být v jistém věku velmi cenné zjištění. 
 
Co tě baví na sportu tak, že to tak prožíváš a tvá facebooková zeď je zmáčena slzami, když nějací tví oblíbení čutálisti prohrávají? 
To nejsou nějací mí oblíbenci, to je Arsenal FC, nejlepší fotbalový klub na světě a jediný tým v Londýně, potažmo v celé Premier League, který stojí za zmínku. Jsem už roky členem jak anglického, tak českého fanklubu, protože si prostě myslím, že v globalizované době taky nemusíš pít Božkov jen proto, že je český, když si můžeš stejně tak dobře dát kdykoli Zacapu, která v poměru cena / výkon zase není o tolik dražší.
 
Spisovatel David Mitchell tvrdí, že účelem sportovního zápasu není vyhrát, ale ponížit soupeře. Souhlasíš?
Ano. Pro někoho je tahle motivace dokonce ta jediná. 
 

Co si myslíš o cause Roman Týc?
Ta kauza mě donutila hodně přemýšlet a pravda je, že udělat si na to názor byl poměrně složitý a bolestivý proces. Na jednu stranu se mi Týcova díla opravdu hodně líbí (možná ještě spíš ta, která podepsal sám, než ta mediálně známá, která udělal jako člen Ztohoven) a když jsem se s ním kdysi dávno osobně setkal při práci na jakémsi projektu, byl to fajn kluk. A rozhodně by neměl jít sedět za nějaké podělané panáčky na semaforech, a to ani když se jít sedět rozhodne z vlastní iniciativy (nebo spíše v jeho případě neiniciativy směrem k zaplacení pokuty). Myslím, že stát, který si může dovolit ho za to, co udělal, dát na měsíc do vězení, je podle všeho buď velmi hloupý, nebo zbytečně bohatý, nebo oboje. Až podtud mi to bylo jasné. 
Ale pak se rozjela celá ta mediální kampaň a to už je věc jiná, věc na zvracení. Týc dneska tvrdí, že za celý mediální humbuk nemůže a není to jeho starost, což je lež a velké pokrytectví. Protože právě ta mediální show, na které se podílela mimo jiné jeho galeristka, která při jeho nástupu do vězení před Pankrácem kňučela do televizních kamer, co že se to děje za strašnou křivdu, Týce udělala a teď má peníze z provizí za prodeje jeho věcí - ostatně proto tam asi stála. Já osobně jsem pro to, ať si každý kýčuje v televizi, jak se mu zlíbí, a rozhodně to Týcovi a jeho známým nebudu zakazovat. Ale vadí mi jiná věc - jeho galeristka je součástí party, která Prahu poslední roky, možná desetiletí  ovládala. Tahle parta - všemi primátory Bémy a lobbisty Janoušky počínaje a radními Dvořáky konče, vykradla a zničila tohle město způsobem, který těm lidem nikdy nezapomenu a upřímně doufám, že za to dojdou odplaty, kterou si zaslouží, což bude snad něco hodně dlouhého a bolestivého, protože jinak by to nebylo fér. Je to ta samá parta, do které jistým způsobem patří i vedení firmy Eltodo, které paradoxně bylo u počátku toho, proč vlastně musel jít Týc do vězení. Je znovu jen a jen Týcova věc, že mu nevadí nechat se (byť třeba zprostředkovaně) od těchhle lidí zastupovat. I to je úplně v pořádku, protože je to znovu jen a jen jeho rozhodnutí. A každý z nás někdy přijal problematické peníze. Ale vadí mi, když umělec odmítá být jakkoli zodpovědný za svoje činy a na všechny výtky stran výšeuvedeného reaguje  ve smyslu "já za to nemůžu", "nevím" a "není moje věc" (jako třeba v rozhovoru v Respektu po svém propuštění). Možná je to fakt spíše o tom, s kým jste, než kdo jste. Každopádně pořád o tom musím přemýšlet. A kéž by to samé dělal i Týc. 
 
Co s tebou udělala causa Romana Smetany?
Boží a dokonale české. Češi jsou známí kverulanti (všimněte si, že když už se v Čechách nějaký spor dostane k soudu, většinou se zůčastnění odvolávají až do aleluja, protože pro ně prostě rozhodnutí soudu nic neznamená, dokud se dá ještě nějak ochcat) a Smetana kverulantsví povýšil na způsob politického boje. Na rozdíl od Týce tomu obětoval opravdu všechno a pro mě je do jisté míry symbolem proti systému bojujícího Čecha. Takový Kowalski z Vanishing Pointu na český způsob. Plešatý chlapík s kulatým obličejem za volantem autobusu. Nakonec ho chytli, ale on se z toho dostane. Neskončí to tragicky, spíš trochu bizarně. 
 
PŘI BOXU NEMUSÍŠ ČEKAT

Před nějakou dobou ses dal na box. Proč?
Je to dobrý sport, protože při něm nemusíš na nikoho nikde čekat. A je to až doposud jediný sport, při jehož tréninku se mi podaří opravdu, ale opravdu na nic jiného než trénink samotný nemyslet. 
 
Nemáš strach, že ti mikrotraumata po úderech do hlavy vyklepnou z mozku něco, co tam chceš mít?
Spoustu věcí poztrácíš cestou i bez mikrotraumat. Ale jinak celá moje boxerská filosofie je postavena na tom, pokud možno neinkasovat do hlavy za každou cenu. Tedy i za cenu jakkoli silných ran do žeber třeba. Z toho vidíš, že k boxu přistupuju jako úplný idiot. 
 
LOL
Lidé, kteří jsou tak velmi staří jako ty, si tě budou pamatovat jako mladého anarchistu píšícího pod pseudonymem 412 00. Jak se má pan mladý, divoký, hněvivý 412 00? Žije? Zpívá?
Myslel jsem si, že až přijdu do "zralého" věku, tak se uklidním. Místo toho jsem stále divočejší a hněvivější. Třeba kolega Miloš Čermák tvrdí, že víceméně všechny mé facebookové statusy se dají přeložit do jediné věty, která zní: "Hajzové, svině, mrdat, LOL." Asi to není úplná chvála mých intelektuálních schopností, ale vlastně s ním souhlasím. Místo toho, abych se uklidnil, je ze mě velmi vzteklý dědek.   
 
O čem byl tvůj první článek?
O hip-hopu. Vzteklá anarchistická polemika s jedním autorem v Rock & Popu. 
 
Čím jsi chtěl být, když ti byly čtyři?
Kaskadérem.
 
Tvoje nejoblíbenější scéna ze Čtyřlístku?
Maratónec Josef Pádil ohlásil pokus o světový rekord. Trénuje denně. A pak některé fantastické gagy, třeba jak Bobík na někoho žuchne, nebo někdo žuchne na Bobíka. 
 
ASTROLOGIE FUNGUJE
Vypadáš jako děsný macho (Box! Auta! Polonahý holky v lesklých časopisech!! Fotbal!), ale jedeš si taky v horoskopech... hm?
Je zjevné, že astrologie popisuje jakýsi systém, který zjevně funguje, byť není úplně jasno, jak ho interpretovat. Respektive jsou lidé, kterým stačí interpretace od nějaké báby, co má nadváhu, odbarvenou hlavu a na sobě cosi černého, a jiní si rádi přečtou horoskop v Blesku pro ženy. Mě zajímají trochu komplikovanější interpretace, ale zase - nemám na to zdaleka tolik času, kolik bych chtěl. 
 
Kdy sis uvědomil, že stárneš? A co jsi pak udělal?
Když mi začaly padat vlasy. A nemohl jsem kalit dva dny po sobě. Když jsem si uvědomil, co to znamená, začal jsem panikařit. Což dělám víceméně doteď. 
 
V knize Grumpy Old Women píše autorka (unavená vtipná britská čtyřicítka Judith Holder), že ji sice štvou všechny ty mladý holky, co jsou hezčí a hubenější než ona, ale ona aspoň má prachy. Cítíš to podobně?
Ne. Je zjevné, že ta paní nechodí moc ven. Já znám spoustu dvacetiletých floutků v Mercedesech - které jsou sice jejich rodičů, ale kdyby si dávali něco z kapesného stranou, za tři měsíce si můžou koupit svůj. Kdyby ta paní chtěla, můžu jí poslat kontakty - vlastně bych jí je poslal, i kdyby nechtěla. Čistě proto, abych ji nasral. 
 
ZNÁSILNĚNÍ HUDBOU
Léta jsi psal o muzice, už to neděláš, nebo výjimečně. Připadá ti, že je to zábava jen pro nedospělé hochy? Má ještě vůbec dneska význam psát recenze na desky a koncerty?
Myslim, že recenze mají dnes význam už jen pro opravdové fanoušky, pro lidi, kteří muzikou žijí. Dneska je tolik muziky, že se musíš probrodit neuvěřitelným močálem páchnoucích sraček, než najdeš něco, co tě opravdu hluboce emocionálně osloví. A brodění se sračkami se s postupujícím věkem samozřejmě omrzí. Ale myslím si, že lidi, kteří to dokážou a dají to, pak jsou odměněni hudebními zážitky, které dnes není snadné zažít. Pro mě je to velmi těžké - vždycky jsem miloval hudbu proto, že se mnou (ta dobrá) dokázala emocionálně zacloumat. Což je čím dál těžší kvůli věku, zkušenostem a tak dál. Spousta lidí se raději opije a takto emocionáně nalomená a bezbranná se nechává znovu a znovu znásilňovat hudbou, která jimi cloumala, kdy byli mladí. Je to trapné, ale zároveň od určitého věku zcela pochopitelné. Nebo minimálně velmi snadné. 
 
Chystáš se na nějaký hudební festival? Pivo z kelímku, stan a batikovaný holky?
Ne. Ale ta představa mi nevadí...
 
Baví tě ještě psát články, nebo to děláš jen proto, že řemeslem se neuživíš a jako modelka taky ne? Je pro tebe po těch skoro 20 letech na práci novináře ještě něco vzrušujícího?
Ano. Deset let jsem vedl nejrůznější lifestylové a popkultutrní časopisy a teď si už pár let znovu užívám psaní. Kdybych to měl definovat, tak na psaní (alespoň v té podobě, jak ho praktikuji já) je výborné to, že se musíte vystavovat lidem nebo situacím, které byste jinak dobrovolně asi nepotkali. A možná posléze tyhle situace začnete sami vyhledávat. 
 
Co (o životě) víš ty a nevědí třeba 16letí tápající čtenáři?
Já už mám jedno ošklivé životní období jménem puberta za sebou. Oni ještě ne...
 
MÓDA JE KÓD
Proč se motáš kolem módních akcí, co tě na tom baví? 
Myslím, že móda je forma komunikace. Mně osobně minimálně komunikaci velmi zjednodušuje. Když vidím člověka, co má ponožky v sandálech nebo Rejoice kalhoty uprostřed pracovního týdne ve městě, vím, že když na mě začne mluvit, nemusím mu věnovat příliš času ani pozornosti a můžu v klidu dělat něco jiného, ledaže by byl opravdu výjimečně zajímavý.
Oblečení je kód, kterým lidé mluví. A ti, kteří to považují za povrchní, by si měli uvědomit, že když na ně někdo při vzájemném prvním kontaktu krkne, tak to také není tak úplně povrchní. A Rejoice kalhoty je, jako když vás někdo při prvním kontaktu pozvrací. Dobré oblečení je i slušnost. Módní návrhář Tom Ford říká, že dobrým oblečením se gentleman jen slušně chová ke svému okolí. Což mi přijde dobré. Proto mě móda baví. Jako kód.
Téhle otázky bych měl i využít k tomu, abych zameditoval, proč lidé v Čechách oblečení nevěnují takovou pozornost jako jinde. Češi jsou praktičtí a zároveň jsou historicky venkované. V Čechách byla vždy velkým městem jen Praha, ale i to bylo město periferní. A móda je prostě městský fenomén. Češi jsou zároveň praktici - proto taková obliba béžových a hnědých tónů. Případně kapsáčů a kapsiček na mobily. Jeden můj facebookový přítel, šéf respektované reklamní agentury, se to kdysi snažil vysvětlit tím, že Češi, speciálně čeští muži, jsou od přírody romantici - proto to zálesácké oblečení uprostřed města. Myslím, že tím jenom vysvětloval, proč si on šel pro svého prvního Louskáčka v kanadách. Což už jsem tehdy, jako mladý zajíc v reklamním byznysu, považoval za neuvěřitelné, buranské a odpudivé.
 
Co nosíš, co nenosíš a proč? 
Nenosím spoustu věcí, protože jsem tlustý a nejsou mi. Chvála bohu za to, protože už tak dávám za oblečení zbytečně moc peněz v poměru k jiným výdajům. Nosím většinou smart casual a jsem strašný kořen na značky. Jsem s to zamilovat si nějaký brand jen kvůli jeho otisku v nějaké subkultuře, nebo prostě kvůli jeho marketingové legendě. V tomhle se chovám jako pitomec. Proto si neustále kupuju džíny Evisu, byť už zdaleka nejsou tím, čím byly, když ta značka v devadesátých letech vznikla jako první z japonské "nové denimové vlny".
Miluju značku Dickies, protože jsem vždyky měl sklony kupovat si vojenské nebo pracovní oblečení. Ulítával jsem si na značce Zolthar The Magnificent, i když mi jejich věci vlastně nebyly. A mám rád tradiční britské mods a hooligan značky jako Ben Sherman, Fred Perry nebo Merc, právě proto, že kombinují smart a casual přístup, a přesto, že jsou dneska něco jiného, než v dobách své největší slávy.
A od té doby, co jsem zjistil, že to nemusí být tak drahé, jak jsem si myslel, si nechávám šít košile - v Čechách od Peter James Proud, nebo od značky Pinky z Bangkoku. Je to paradoxně často levnější, než si kupovat košile v pražských síťových obchodech. 
 
Cos přestal nosit? 
Cokoli, co je označeno jako Slim Fit nebo to nezačíná velikostně písmenem X, bez ohledu na to, jak moc se mi to líbí.
 
Kde se slušný člověk může obléct? 
Tohle je téma mého velmi oblíbeného rantu. Levně se obléknete kdekoli, kde není Česká republika. Člověk, který v Čechách kupuje oblečení, páchá zločin na své peněžence a měl by to vědět. Já jsem v Čechách nekoupil vyjma ponožek, nějakých náhodných kusů a věcí od Dickies, které jsou cenově odpovídající, nic už několik let, a systematicky razím teorii, že prodejci oblečení v Čechách by zasloužili za svoji cenovou politiku lynčovat. A nejde jen o Pařížskou, kterou ovládají lidé typu Iva Rittiga a dalších pražských mafiánů. Většina oblečení je v Čechách dražší než jinde a pokud jen trochu můžete kupovat věci na internetu, dělejte to. Ať už jste typ, kterému vyhovují věci, které jsou na yooxu.com, asos.com, nebo máte raději nějaké laciné americké výprodeje či chuligánskou, severskou či casual módu ze zoovillage.com, endclothing.co.uk nebo brownbagclothing.co.uk... těch obchodů jsou stovky - cokoli je lepší, než podporovat tu pakáž, co v Čechách prodává předražené oblečení a boty. Je pár výjimek - třeba lidi v Denim Heads prodávají s láskou věci, kterým rozumí a mají je rádi, za celkem férové ceny. Ale to jsou výjimky. 
 
Nejhorší věc, cos kdy nosil? 
Ježíš, toho bylo...
 
Ještě pořád bys zakázal červené kalhoty? 
Myslím, že důležitější než značky je to, když se snažíte oblečením něco říct. Ať už je to cokoli. V tomhle ohledu jsem značně liberální. Ale červené kalhoty na mužích jsou opravdu zlo.
 
Aplikace deníku Guardian na tebe na facebooku bonzuje, že sis přečetl článek Top five regrets of the dying. Čeho bys litoval, kdybys měl dneska večer umřít?
Já myslím, že je to v tom článku i zmíněno, byť možná jinými slovy... Za strašné považuju, když před smrtí zjistíte, že jste něco, co jste chtěli a toužili udělat, neudělali jen ze strachu z toho, co tomu řeknou ostatní. Není přitom vyloučené, že se mi to stane. 
 
Co bys dělal, kdyby ti někdo daroval padesát milionů (a neměl bys umřít už dneska večer)?
Dal bych si hodně času vymyslet, co s těmi penězi udělám. Myslím, že když máte padesát milionů, nemusíte zas až tolik spěchat. 
 
DETEKTIVKY A PASTA
Co je ti útěchou v tomto slzavém údolí, na které tak šťavnatě už léta nadáváš? Knihy? Umění? Britské sitcomy? Drahé restaurace? Auta? 
Vím, že zabírají dobré české televizní detektivky ze šedesátých let. Baví mě Sherlock Holmes s Jeremym Brettem i Benedictem Cumberbatchem. Když nic z toho není, pak jako laciná náhražka krátkodobě fungují Vraždy v Midsommeru. Sitcomy a noirové filmy obecně. Knihy Raymonda Chandlera, Dashiella Hammetta, Colina Batemana, Jamese Hawese, Chucka Palahniuka a mnoha dalších. Komiksy Alana Moora, Neila Gainmana, Warrena Ellise a Gartha Ennise.
Výpravé staré knihy s historickými fotografiemi či obrazy nebo rytinami staré Prahy.
Možnost dobře a volně se projet v rychlém autě je prostě neodolatelná skoro vždycky.
Dobře udělané jídlo je skvělá věc - večeři v Sanshu nebo Na kopci by byla chyba odmítnout.
Na obrazy Josefa Bolfa se strašně rád dívám, ale domů bych si je nepověsil. Naproti tomu třeba Pastovo plátno toužím mít v obýváku už hrozně dlouho...
 
Poslední slova?
Určitě to budou buď "Konečně!" nebo "Ještě ne, prosím." Ale teď nevím, která z nich.