Pasta: Umění je obchodní artikl jako kterýkoli jiný

Pasta je suverén a střelec a ten, který je synonymem českého graffiti a street artu. Hned na druhý pohled ovšem najdete citlivého a hlavně nesmírně pokorného umělce, který má nad sebou až nečekaně velký nadhled. Je dost sebekritický, aby nedělal nesmysly nebo nezahlcoval, zároveň si za svou prací bez výjimky stojí a je schopen ji kdykoli smysluplně obhájit. A na to, že graffiti a street art je často z neznalosti bráno spíš jako nekalá zábava okrajové části společnosti, má až encyklopedické znalosti umění.
Do konce října najdete v malostranské The Chemistry Gallery jeho výstavu Peep Show. Mimochodem, skvělou výstavu. Vtipnou, veselou, byť někdy s trochu nahořklým nádechem. Pokud jste ji ještě neviděli, stihněte to.
 
 
Na výstavě je na několika panelech představena tvoje historie od prvních graffiti až po současnost  v galeriích. Začíná tvým zatčením v roce 1993, kdy ti bylo třináct let. Jak nutné je mít za sebou podobnou věc? 
Nutný úplně ne, ale lidi hrozně rychle zapomínají. Není to taková selanka, jak to vypadá a není od věci připomenout, že větší část těch sedmnácti let, kdy jsem aktivní, nikdo nekupoval moje obrazy ani mě neplácal po zádech za to, že dělám graffiti. Spíš naopak. Proto jsem chtěl, aby tahle informace  nezapadla. Už jen proto, že přesahuje do mnoha věcí. 
 
 
ZDI BEZ KURÁTORŮ
 
 
V jakém smyslu? Jsi pořád ve střehu?
Obecně málo důvěřuju lidem. Na ulici si musíš všechno dělat sám a nemůžeš přemýšlet nad tím, jestli to bude tak nebo onak. Musí to být o tobě, není tam žádný kurátor, který by tě podržel nebo ti něco domluvil. Chceš dělat nějakou zeď? Chceš zakázku? Musíš jít a zařídit si to. Kdyby to byl jen můj případ, možná by to bylo výchovou, ale tohle mají všichni writeři, kteří to někam dotáhli, takže to musí být  tím způsobem života. Do jisté míry jsme díky tomu i dřív dospěli, a nejen co se tvorby týče.
 
Připadáš si teď v náruči galeristy, který se o tebe stará, dejme tomu... hýčkaný?
Hýčkanej ne, ale to si občas způsobuju sám. Je to v mnoha ohledech lepší, ale většinu věcí si dělám sám a na mnoha případech si znovu ověřuju, že kdybych neprudil, některý věci prostě nebudou. Galerie vznikají za účelem prodeje, a moje galerie prodávat umí.
 
Proč dostala výstava název Peep show?
Nosil jsem to v hlavě už tak dva tři roky a zjistil jsem, že moje nápady, který chci realizovat, se točí v nějakým tématickým kruhu. Peep show jim dává nějvětší šťávu, podtrhává to. Původní význam přitom byl pozorování jevu skrze malý otvor, bez sexuálního podtextu, časem se výraz postupně smrsknul až na neonový poutač na ulici. Sama cesta toho slovního spojení mě baví, a neonový poutač charakterizuje pocit, který mám z města. To slovo rezonuje nejen ve smyslu erotiky, ale i ve smyslu nočního života. Jeho lechtivost mě baví, přestože záměrem nebylo provokovat - je to slovní spojení jako wrigley spearmint. Baví mě i typograficky, skvěle zapadlo.
 
ZMĚNY BROUSÍ
 
 
 
Jak dlouho se taková výstava chystá? 
Hlavně se to nesmí řešit moc dlouho. Podobně to mají rappeři s texty: když se dlouho mění, celý se to obrousí, vypadne syrovost a původní sdělení. Kdybych na ní dalšího půl roku dělal, něco tam nedám a zpětně bych si tu autocenzuru možná vyčítal. Pro tvorbu mi vyhovuje relativně krátký časový úsek třeba deseti měsíců. Je nutný se pohlídat, aby nový myšlenky nepřebily původní nápad. Ideální je mít kurátora, který kope za tebe a dokáže to nejlepší střízlivě vybrat. 
 
Jak těžký je najít ten moment, kdy už máš pocit, že jsi udělal všechno? 
Nikdy nevíš, kdy přijde. V mým případě jsou třešinkou na dortu stříbrný obrazy. Cítil jsem, že těmi to stvrzuju, že je to ono. Když se na to hodinu nedokážeš přestat dívat, víš, že to funguje. Pak na to zase zapomenu, ale ten samotnej moment je tak silnej, že víš - a pak už tě to netrápí. 
 
Překvapily mě tvoje kompozice se skly z výherních automatů.  Jak se taková věc shání? 
Když mě to napadlo, věděl jsem, že si nekoupim automat a nevykuchám ho. Bůh mě ale asi miluje, takže přede mnou přistál inzerát Prodáváme nová, zcela nepoškozená skla z herních automatů, vhodné jako dekorace, a dál je to neuvěřitelná historka.
Zavolal jsem tam a chlapík povídá, jsem na cestách, zavolejte mi zítra ráno v šest.  Věděl jsem, že to nezvládnu, a když jsem mu volal v deset, říká, jo, to jste vy, vy jste měl volat v šest. A zase byl na cestách, a prý abych zavolal přespříští den v šest ráno. Vstal jsem za deset šest, což je pro mě kosmickej čas, odkašlal si a zkoušel naprázdno mluvit, abych nezněl, jako že jsem se právě probudil. Pán mě pochválil, řekl mi adresu a abych přijel ve tři. Na místě jsem potkal týpka, kterej byl na první pohled bejvalej gambler. Na sobě měl hadry za třicet tisíc, na krku zlatej řetízek, pořád mlátil do hodinek, že neni čas, a za tu dobu, co jsem tam byl, řekl asi osmdesát tisíc sprostejch slov...  Kolik toho chcete? Kroutil jsem se, že nevím, že záleží na penězích, že jsem umělec.... Nakonec jsem si jich vzal deset, týpek mi je pomohl naložit do auta, a když jsem vytahoval peněženku, poklepal mě po rameni a říká, nech to, ať se to vydaří. 
 
Historka je dobrá, ale přesto mám pocit, že i tak jde vlastně o spořádanou práci v ateliéru. Nechybí ti ten adrenalin, když děláš něco venku? 
Občas jo... ale když budu úplně korektní, v noci venku jsem nebyl tak tři čtvrtě roku a stejně to bude i s legálním graffiti. Byl jsem zahlcenej výstavou a neměl potřebu dělat něco jinýho. Po deseti dvanácti hodinách v ateliéru denně nemáš nejen kvůli únavě moc chuť ještě něco tvořit. To je člověk zrealizovanej až na půdu, a stejně se mi honí hlavou jenom věci na výstavu. Ale určitě půjdu, ať už dělat klasický graffiti, nebo street art.
 
POTŘEBUJEŠ INVESTOVAT
 
 
Street art je dneska fenoménem, díla se prodávají za desítky i stovky tisíc. Jak ta náhlá sláva, případně bohatství, poznamená duši?
Záleží na tom, jak blbuvzdornej je člověk uvnitř, jak to ustojí, ale to se týká jakýhokoli oboru lidský činnosti. Najednou ti začnou přicházet peníze a je na tobě, nakolik v tobě zůstane autenticita. U street artu má 90% lidí neustálej hnací motor, a tím je tvorba sama, teda šíření svýho jména. Potřebuješ tvořit, dělat to, hrotit to a tlačit, takže potřebuješ investovat. Pokud vyděláváš, okamžitě peníze recykluješ, protože můžeš dělat věci, o kterejch se ti do tý doby ani nezdálo. Namalováni velký fasády je otázka desítek tisíc korun - pokud je nemáš, nemůžeš to dělat. A to mluvím jenom o barvách, ne třeba o pronájmu plošin. Jenže když jsi slavnej a máš prachy, pronajmeš si rameno na tejden a neřešíš to. Tohle je ta zdravá varianta: peníze jsou jen prostředek a pokud to má člověk srovnaný, odrazí se to na množství, velikosti a složitosti další tvorby. 
 
Dají se v graffiti nebo street artu vysledovat nějaké trendy?  
Graffiti podléhá stejný módě jako třeba tetování. Kdysi byly cool tribal kérky a dneska se ví, že to byla blbost. Třeba v Německu část writerů maluje nažehlený graffiti jak z reklamy na Colu. Dělají to většinou hošíci z lepších rodin, odloží playstation a jdou udělat legální zeď. Technicky dobrý, jinak nuda.
Zároveň třeba v Berlíně je silná progresivní scéna, která celou tuhle graffiti dokonalost a dneska už blbost popírá a maluje svobodně. Pražská scéna je tím hodně ovlivněná, sice se nad tím možná u nás moc přemejšlí a filozofuje, ale má to koule a úroveň. V Americe je to zase spíš zábava pro plebs. Typickej americkej writer dělá jenom tagy nebo throw upy, ale na takový úrovni, že si z toho ostatní řežou hlavy. Neexistuje nic lepšího, je to graffiti špička. A jsou to lidi, který možná neuměj ani počítat, natož aby se zabejvali trendem, jsou to graffiti fanatici.... vlastně je to skvělý. Už nejsou teenage, ale rozhodně žijou teenage life.
 
CREW, VOLE
 
 
 
Kdy tebe to popadlo?
Ve třinácti. V osmý třídě jsem musel z kázeňských důvodů změnit základKu a přišel jsem do třídy, kde byl o rok starší kluk, kterej žil v cizině, a ten si dělal do notýsku první tagy. On mi vysvětlil, co je graffiti a já tomu propad'. Vymyslel jsem si přezdívku a začal dělat tagy. 
Začal jsem fanaticky zkoumat Prahu, objevovat všechny ty pionýry pražskýho graffiti, ta doba, kdy lidi jako Orion dělali metra, byla neuvěřitelná. Byla to módička, začalo to dělat víc lidí ve třídě, za chvíli byly ztagovaný šatny a samozřejmě z toho vždycky obvinili mě. Ale na vážno jsem v tom byl víceméně sám. Kluci u toho  vydrželi strašně krátce, to já pořád vykřikoval musíme dělat crew, vole, rozumíš, vole, crew, pořád jsem jim vysvětloval nějaký písmena, ale je to prostě nikdy tak nechytlo. 
 
Jaký máš dnes pocit ze svých prvních věcí?
Svoje nejstarší věci nemám, je toho žalostně málo. Foťáky nebyly běžná věc a vyvolávání bylo drahý. Dost fotek mám tak od roku 1995 a rozhodně se za ně nestydim. 
 
Když něco tvoříš, asi by tě těšilo, kdyby dílo mělo nějakou životnost, jenže na ulici nevíš dne ani hodiny. Jak se dá vyrovnat s tou pomíjivostí? 
S tím do toho od začátku jdeš. Víš, že to na rohu baráku bude do doby, dokud to někdo nepřetře. Původně se crew hecovali k aktivitě množstvím pieců, nakonec ku spokojenosti všech. Co se týče legálu, tak má nějaký nepsaný pravidla, není to úplná anarchie. 
 
Jaké jsou vztahy těch, co začínají, k lidem, kteří scénu v podstatě vystavěli?
Možná budu působit jako starej strejda, ale dnešní ultramladý writeři žádný vztahy nemají. Třeba na Vladimíra 518, kterej je o rok starší a se kterým se známe patnáct let, jsem se koukal jako na poloboha. Dodnes se vzájemně respektujeme. Takhle jsem byl v tý scéně vychovanej. Dneska je ta drzost neuvěřitelná - lidi, který jsou o pět let mladší, se s tebou vůbec neserou, nic jim není svatý, a dokonce lidi, který udělali tři piecy v životě, mě kádrujou za to, že jsem zaprodal graffiti. 
 
Tím máš zřejmě na mysli spolupráci s Tomášem Vorlem na filmu Gympl... 
Jo. Já jsem celou tu dobu věděl, že ten film po obsahový stránce je úplně mimo, ale stránku graffiti jsem si ohlídal. Chodil jsem na natáčení, díval se na natočený scény a říkal, kdo co dělá blbě, co dělá jinak, co nemůže jak vypadat. Ve výsledku mě měl štáb za totálního prudiče, protože jim je jedno, jestli točí Princeznu ze mlejna nebo Gympl. Sedí nahoře se světlem a svítí, takže jsou meganasraný, že něco musí svítit znovu. To já jsem si vymohl, aby to bylo autentický, a stojím si za tím. Ten film možná nedopadl úplně dobře, ale kdybych neprudil, tak by to dopadlo mnohem hůř.
 
Jakým směrem se podle tebe street art bude ubírat? Nabyde zásadnějších rozměrů?
Těžko říct. Můj vývoj je mnou naprosto neovlivňovanej, nikdy jsem si neplánoval, kým budu za rok. Obecně, ve světovým měřítku, se umělci dostávají ze škatulky street artu do škatulky contemporary art, současného umění.
U street artu je pořád lákavá ta ulice, rezonuje, je zajímavá, umělec, kterej má za sebou život na ulici, je možná rajcovnější. Problém je v tom, že Čechy jsou hrozně hippiesácký: každej, kdo dosáhne úspěchu, je rovnou přijímanej jako komerce a přestanou ho brát vážně. Umění by mělo fungovat jako pohon pro to, abychom nevyhnili, a srozumitelnější forma umění může ovlivnit širší spektrum lidí než třeba konceptuální umění, kterýmu nerozumí ve finále ani jeho kurátoři. Nevěřim tomu spektru lidí, který na to koukají přes brejle a pokyvujou hlavama. Já se za přímočarost a čitelnost svejch věcí fakt nestydím. 
 
PRVNÍ VZKAZ JE JASNEJ
 
 
Nemáš pocit, že i v tvých obrazech někdo může hledat druhý plán?
Dělám to schválně takhle. Baví mě to a mám rád, když je vzkaz zřejmý. Nemusíš před obrazem strávit hodinu a hledat za tím něco, co tam možná vůbec není. To je případ abstrakce, která funguje jako psychologická terapie, filtrování nápadů, nálad a emocí a díky tomu jsou ty věci silný. Ta emoce, kterou do toho dali, je ale jasná, už není potřeba dlouze hledat, co tím kdo myslel. Já věci zobrazuju relativně jednoduchým způsobem. Jasně, můžu deset minut vysvětlovat, co jsem tím chtěl říct, ale první vzkaz je jasnej, čitelnej, a rychlej. 
 
Neshazuješ to trochu? 
Dokážu vysvětlit víc vrstev, například moje používání cartoon prvků do pláten, kterým odlehčuju věc, která nemusí bejt příjemná. Dělám to schválně, aby se člověk neodvrátil a nasál myšlenku. Navíc tím můžu karikovat lidi, aniž by je to uráželo nebo jim to bylo jakkoli nepříjemný. Ve většině věcí, ať je to holka, která dává baterky do vibrátoru nebo parta kluků, který kopou do Toma, je způsob, kterým to podávám, lehký na pochopení a možná i vtipný. Tahle vnímám svoje věci, ale nad všema nadstavbama, který mají, si nemyju ruce, je to součást života, jakej je. 
 
Srozumitelnost ale přece nemusí nutně být na úkor kvality... 
Chci bejt srozumitelnej a když to vyjde, i zábavnej. To mi přijde na umění důležitý, a když si v něm někdo bude chtít najít tu depku, najde si ji. Seš ten, kdo ubližuje, nebo seš Tom? Propojení cartoon a reálnýho světa je moje současná cesta. Pracuju na technice a  vím, že jsem na začátku cesty, pokud se chci rozvíjet. Věřím, že mám na to, abych dělal obrazy, vystavoval je a měl nějaký úspěch, ale samozřejmě jsem ke každý věci kritickej. 
 
Jak se díváš na fakt, že určitá skupina sběratelů už objevila, že street art je dobrá investice?
Někomu je to jedno, jiní to berou tak, že bejt branej jako investice něco znamená, a pak jsou výtvarníci, kteří s prodejem mají morální problém, a občas něco prodají, protože jim nic jinýho nezbejvá. Jenže to je spíš nevyrovnanost toho člověka, umění je obchodní artikl jako kterýkoli jiný. Možná považujou kult peněz za něco špatnýho, což chápu a taky cítím, jak je hra peněz bizarní, ale beru je jako prostředek. Bránit se prodeji umění je nesmysl, a jestli někdo vnímá street art jako investici, je to vlastně super.
 
http://www.thechemistry.cz/
http://www.pastaoner.cz/
 
Text: Michala Komrsková