Rudovous: Muziku vaříme jako pejsek a kočička svůj dort

Dvě desky vydané ve vlastní režii a stejný počet desítek let společného hraní má za sebou pražská kapela Rudovous. Své výročí oslaví v úterý 21. ledna v pražském Paláci Akropolis koncertem příznačně nazvaným "20 let pod vrcholem" a bude to na den přesně dvacet let od okamžiku, kdy před publikum předstoupili poprvé v dnes již zvěčnělé ruzyňské Deltě. Dokonce se na scéně vystřídají se stejnou kapelou jako tehdy - slovenskými Tornádo Lue. Role si však tentokrát vymění a někdejší předskakující nováčci budou hlavními hvězdami večera. Na to, co pod svým vrcholem zatím zažili, jsme se zeptali Martina Černého (baskytara, krabičky, hračičky a tereminvox), Bonza (bicí, zpěv), Jaromíra Linharta (klarinet), Davida Macháčka (kytara) a Františka Tomáška (akordeon) v jejich suterénní zkušebně v pražských Radlicích.
 
Jak to tehdy začalo?
Martin: První koncert byl legrační, byl právě 21. ledna 1994 v klubu Delta, kde jsme tenkrát zkoušeli. Mělo tam hrát hrát Tornádo Lue, vycházející hvězda slovenský alternativy. Protože jsem tam dělal dramaturga, přilepil jsem k tomu svoji tehdy začínající kapelu. Myslel jsem si donedávna, že jsme v tý době měli jenom pět kousků, ale teď jsem poslouchal nahrávku a zjistil jsem, že jsme jich hráli asi sedm nebo osm. Takže jsme si střihli dvacetiminutovku před Tornádem a byl to fajn koncert, protože tam přišli lidi, který byli na tuhle muziku naladěný.
 
Jak jste se dali dohromady?
Martin: S Bonzem se známe už od školky, on se zase zná ze střední s Davidem a už dřív jsme všichni tři spolu hráli v kapele Neviňátka. Pak přišel harmonikář Pepek, kterej byl brácha mýho spolužáka ze střední. Asi po roce nemohl jet s náma do Boskovic na festival, tak jsme na záskok oslovili Jaromíra, kterej se mnou hrál zase v kapele Lunochod - teda na saxofon, ale tvrdil, že umí i na klarinet. Říkali jsme si, že to bude na ten jeden koncert dobrá dočasná náhrada za harmoniku a pak jsme byli rádi, že nám tu už zůstal. On i klarinet.
 
Jak jste se potkávali?
Martin:  Když se rozpadaly Neviňátka, paralelně vznikla kapela Drowning Captains, která hrála námořnický odrhovačky (a písničky z 20. a 30. let, dodává David) a pak kluci měli ještě další kapelu Naholou 25 s Jardou Svobodou z Trabandu - tam byl myslím i náš první harmonikář Pepek Jeřábek, kterej teď hraje v Pláče kočka. A třeba píseň Všímej si přílivu je ještě starší než Rudovous sám, protože na text, kterej vymyslel Bonzo někde na čundru, jsem nahrál muziku s kamarádama ze Šumavy, který ho z tý výpravy přivezli, a pak se z toho stala jedna z prvních písní Rudovousu, tu jsme hráli už na Deltě. No jo, je to trochu zamotaný, chtělo by to nakreslit rodokmen.
 
Jak to všechno děláte?
Bonzo: Já jsem viděl jednou Toma Waitse na videu a byl jsem z toho tak štajf, že musel vzniknout Rudovous - aby to mělo takovej ten špinavej "naswingovanej" hospodskej zvuk. Všechno se to točilo vlastně jenom kolem toho.
 
Martin: Ten Waits, to je věc nám často předhazovaná - samozřejmě to tam taky určitě hodně zafungovalo, ale hlavně se to strašně dobře potkalo se vší ostatní muzikou, kterou jsme poslouchali. Vyrůstali jsme na všem možným od Stounů přes punk až po blues (který naštěstí nehrajeme ;-), na starým Semaforu, na prvních třech deskách Olympiku, chodili jsme na Vltavu, na Psí vojáky - všechno to tam najdeš, když budeš chtít. Od všeho drobečky.
 
Bonzo: A to, co jsme si navymejšleli v těch ostatních kapelách, co byly kolem, tak se v tom Rudovousovi pěkně svázalo dohromady. A čím jsem starší, tím mám radši dechovku nebo hlavně starej swing.
 
Martin: Vaříme ten dort jako pejsek a kočička. Nejsou to jenom hudební vlivy. Ve finále se v tom ukáže všechno, čím žijeme.
 
Jak to máte se Šumavou?
Bonzo: Když se před Martinem řekne "městský folk", tak je z toho celej divokej. Tak co teď s tím... Tak jsem si vymyslel, že to celý dám na Šumavu, protože tam je ten inspirační zdroj nejsilnější. Tím, jsme tak hrozně lidoví, tak se tam na houbách všechno sbíhá... Jako malej kluk jsem tam seděl na hajzlu - byl to takovej otevřenej suchej záchod na dvoře, moje babička vyšla na dvorek a sedla si na lavičku, která s ním byla v jedný rovině a já jsem měl otevřený dveře a koukal jsem se ze dvora a stráně dolů a na ty protější šumavský horstva. A ona tam zpívala, říkala podivný anekdoty z toho kraje... Tam jsem se toho chytil, to se do mně vpilo a jsem rád, že teď mám tenhle band, kterej svým stylem a obsazením ještě připomíná vesnický kapely, co se tu a tam po těch hospodách scházejí. Ta Šumava to podpořila a já jsem si říkal, že konečně jsem něco platnej a zas po dlouhých letech jsem měl pocit, že jsem s něčím svázanej a stojí to za to, že mi to jde...
 
Jak to máte se škatulkama?
Martin: Když se mě ptají na žánr, tak musím říct, že si nejvíc vážím toho, že jsme naprosto časově nezařaditelný. Když si poslechneš ty písničky, tak nevíš, jestli jsou z roku 1960 nebo 2010, že nemáš potřebu se v tom babrat, že to je nezávislý – že tam není jeden hudební styl, ale všechny, co se nám líbí. Je tam od všeho kousek a má to svůj ksicht, kterej jsme si, myslím, za těch dvacet let udrželi.
 
Jak to máte s kapelama?
Martin: Ono se to tak jako, no nechci říct posralo, ale určitě zkomplikovalo tím, že jsme různě odpadali do jinejch kapel, který hrály častěji. Já jsem v tý době hrál s MCH bandem, zaskakoval v Zubech nehtech, potom do toho Echt! a mezitím zase Bonzo s Davidem hráli v DG 307, Jaromír s Chaprál Crazy-Plesk a pak se Schodištěm, naše harmonikářka Hanina, která přišla po Pepkovi, zase zaskakovala ve Třech sestrách za Supici, takže to bylo pořád takový rozlítaný. Navíc já díky tomu, že se živím zvučením, tak o víkendech, kdy je hraní nejvíc exponovaný, toho času moc nemám, takže je to vlastně taková občasná slavnost, vidět nás vůbec na pódiu. A pro mě osobně je důležitý to, že tohle je moje domovská kapela – do všech ostatních jsem vlastně nastoupil vždycky za někoho. Do MCH bandu za Martina Schneidera, do Zubů nehtů za Pavlu Slabou, která byla v Americe, do Echtu! za Jirku Jelínka, akorát do Nany Zorin jsem se vetřel. Protože neměli basu, tak jsem jim vzkázal, že by to s basou bylo lepší :-) Ale všechno to byly - nechci říkat záskoky - ale vždycky jsem šel do kapely, která už měla hotovej repertoár a svoje publikum. Třeba jsem s nima i dělal nový věci, jak se Zuby nehty tak s Echtem! jsem nahrál po jedný desce, ale tohle je jediná kapela, ve který mám autorskej vklad a ve který můžu aranžovat a prudit a nějak se o to starat.
 
Jak jste spolu vydrželi?
Martin: Rozhodně nemáme ponorku z nějakého ježdění čtrnáct dní v jedný dodávce :-)
 
David: My jsme se tak málo vídali, že se na sebe občas i těšíme, a za těch dvacet let jsme se neomrzeli. A i v dalších letech se zase uvidíme tak málokdy, že se vzájemně neomrzíme.
 
Martin: Jestli se teda vůbec ještě budeme poznávat.
 
V kolika kapelách ještě hrajete?
Martin: Tak to je potřeba se obrátit hlavně na naši nejnovější posilu, která najednou hraje asi v pětadvaceti.
 
František: Kdepak, je jich jenom dvaadvacet.
 
Martin: František zjistil, že když hraješ v hodně kapelách, tak nemusíš chodit do práce, protože tě to jakž takž uživí a nemusíš ráno vstávat - když už teda nejdeš zrovna hrát s harmonikou na Hrad pro turisty.
 
Jak to, že furt nejste slavní?
Martin: Máme báječný recenze, lidi, co na nás přijdou, jsou spokojený, takže já jsem taky spokojenej. Ale ta muzika holt není žádnej mainstream.
 
Bonzo: My jsme to podělali hned na začátku, protože jsem měl zhovadilou představu, že budeme hrát jenom jednou za čas jenom na některejch místech a bude to ohromná slavnost, takže se z toho stane takovej kabaret. A ukázalo se, že to byla mylná představa. My jsme si měli nechat poradit a hrát úplně všude a vždycky a furt a tím by se to nastartovalo mnohem víc a asi bychom se tomu i víc věnovali.
 
Martin: My jsme se potkávali s takovejma pracantama, jako v tý době byli Deep Sweeden, kteří jezdili všude, klidně za pivo a dopravu. Jezdili vlakem, protože netahali žádný těžký instrumenty. Jenže my jsme byli takoví strašně "profesionální", že jsme si říkali, že budeme hrát jenom v klubech, kde jsou ty aparáty a tak. Nebo si vzpomeň třeba na anglický The Tiger Lillies. Když začali jezdit do Prahy, tak jsme s nimi asi čtyřikrát hráli – v Komotovce, u Vystřelenýho oka, na Cibulce... To byla přesně kapela, která měla koncerty úplně všude a jen za to, co se vybralo do klobouku, a najednou jsme už s nima tak nějak nehráli a koukáme, jak hrajou v Arše a mají vyprodáno :-)
 
Jak to, že nebudou druhá předkapela?
Martin: Tak to bysme, kamaráde, nezaplatili. To už je jinej level a já jim to přeju, protože na tom tvrdě makali celejch těch dvacet let.
 
Jak jste byli ve světě?
Martin: My jsme si užili hlavně ježdění po Švýcarsku, kde máme kamarády z kapel Café Deseado a později The Duša Orchestra. V době, kdy si tady anglicky zpívající party stěžovaly, že je nikdo venku nechce, tak my jsme tam pravidelně koncertovali a zpívali jsme Švýcarům česky. Díky Michalovi Hrozovi z Neočekávanýho dýchánku jsme si v roce 2006 zahráli tři koncerty za tři dny na TFF Rudolstadt. To je jeden z největších world music festivalů v Evropě a každej rok se tam dostane maximálně jedna česká kapela. Taky jsme byli na Ukrajině u oslav 750 let města Lvova, hráli jsme v Berlíně, v Poznani… Není pravda, že se český kapely nemůžou dostat ven, když jsme to dokázali my.
 
Jak to máte s krabičkama?
Bonzo: No to jsou ty slavný Martinovy experimenty se zvukem. Protože Martin se zná s půlkou publika a oni na něj povykujou, co má kde novýho, jaký dráty a krabičky, tak on jim to jde ukázat, tak se mezi sebou první část koncertu vybavujou - na co jede a co to žere a nakonec se i chvíli hraje :-) Takže tím, že ty hračky zapojí, se lidi baví, což vyvažuje to, že nemáme žádný pěkný vystupování, že by tam někdo tančil a tak. Aby to nebylo furt na jedno brdo, tak se to takhle oživuje.
 
Jak to máte s novýma písničkama?
Bonzo: No, máme teď čtyři pět novejch kousků, který se snažíme dát dohromady.
 
Martin: Ale vzhledem k tomu, že mezi první a druhou deskou máme osm let, ještě je na nějaký fofrování dost času.
 
Co zahrajete?
Martin: Nebude tam žádné překvapení z hlubin času, protože za celou svoji existenci máme jen dvě desky a jeden demáč, takže hrajeme starý i nový věci. Jenom tam budou hosti z minulosti -vystřídalo se nám za těch dvacet let hodně harmonikářů a harmonikářek - máme potvrzené Pepíka Jeřábka a Haninu Lundiakovou, přijede i Veronika Märzová, která hrála po Hanině, ale žádný velký překvapení se nechystá. Tedy kromě toho, že budeme hrát báječně :-)