Návrat filozofa: Kde je tvá absolutní vůle, ptá se chodců po Sokolovské s přísným pohledem Ladislav Klíma

Návrat filozofa: Kde je tvá absolutní vůle, ptá se chodců po Sokolovské s přísným pohledem Ladislav Klíma

Ruch rychle a bezhlavě se rozvíjejících kdysi industriálních pražských Vysočan od uplynulého týdne  lehce vytřeštěným pohledem sleduje ze zhruba třímetrové výšky přísný  svědek z dob pro nás již dávno zapomenutých. Kameninová busta umístěná na pamětní desce z umělého pískovce zde spěchajícím kolemjdoucím připomíná, že v domě na rušné Sokolovské ulici ležícím jen co by kamenem dohodil od stanice metra Vysočanská prožil 12 let, tedy více než pětinu svého života, zapomínaný a přesto nezapomenutelný spisovatel a filozof Ladislav Klíma (1878 – 1928).

Skupinka jeho obdivovatelů ji 22. srpna, tedy přesně v den, kdy uplynulo 135 let od velikánova narození, nechala instalovat na nároží někdejšího laciného předměstského hotelu Krása, v jehož chudě vybavených útrobách strávil originální myslitel podstatnou část svého života bohatě naplňující Kafkovu představu „umělce v hladovění“. Jeho nejbližším společníkem tehdy byl vedle snů o neohraničenosti lidské mysli zejména nezbytný alkohol.

Věčnost v chuchvalcích dýmu
Právě v chudě zařízeném  pokoji na periférii, jehož jediným vybavením byla podle znalce jeho díla Josefa Zumra postel a židle, vznikly Klímovy stěžejní texty jako Traktáty a diktáty nebo Vteřina a věčnost, které autor nevlastnící ani obyčejný stůl musel psát na zemi. Odtud zásadový a vytrvalý kuřák Klíma, jenž odmítal jezdit tramvajemi od okamžiku, kdy v nich pražský magistrát zakázal kouření, podnikal své dlouhé pěší cesty po metropoli.

Odsud jistě s pobavením sledoval poprask, který se počátkem 20. let v Národním divadle strhnul okolo premiéry skandální hry Matěj Poctivý, nemilosrdné satiry na dění kolem vzniku první republiky, kterou napsal společně s Arnoštem Dvořákem a jež byla pro odpor uražených politiků téměř všech stran rychle stažena z repertoáru první scény.

Tyto a některé další epizody Klímova vysočanského bytí Zumr připomněl ve svém úvodním projevu k odhalení busty asi pěti desítkám myslitelových současných obdivovatelů. Organizátoři ovšem věrni Klímovu na pohled nepraktickému duchu opomněli setkání ozvučit nebo alespoň přinést megafon, takže se jeho slova naštěstí stylově ztrácela pod přívalem zvuků řinčících tramvají a skřípějících a troubících aut, tudíž je slyšeli pouze lidé stojící v řečníkově nejtěsnější blízkosti.

A tak je to koneckonců správné: cestu ke Klímovi by si ten, kdo ji skutečně hledá, měl najít těžce a lopotně sám, ti ostatní se bez jeho zjištění a myšlenek celkem spokojeně obejdou.

Myslitel mezi reklamami na banku a na potrubí
Širší veřejnosti neznámý Klíma je tak dnes překvapivě zřejmě jediným českým filozofem v celé Praze, kterého současníkům připomíná busta. Mezi reklamními poutači banky a firmy na potrubí, které v někdejším hotelu a pozdějším sídle vysočanských komunistů úřadují dnes, tvář tvůrce přeskakujícího duchem mezi hvězdami a věčností známá z jedné z mála dochovaných fotografií působí téměř bizarně.

A podobně „odjinud“, pokud použijeme trefné jméno jedné z postav Klímových divadelních her, zůstává i jeho dílo. I nyní sice občas některý z vydavatelů opráší některé z jeho textů a vydá je knižně, ovšem po boomu klímovské literatury na přelomu 80. a 90. let minulého století těchto pokusů znatelně ubývá. A bohu(ďáblu?)libá snaha o vydání autorových sebraných spisů, jichž před desetiletím vyšly tři výpravné a na zdejší poměry nebývale kvalitně připravené svazky, zřejmě z důvodu nedostatku peněz vzala již definitivně zasvé.

Klíma není a asi nebude autorem pro všední den, ostatně i pro něj byla věčnost jedním z nejkratších myslitelných časových úseků.  Takže se zde nabízí velká inspirace pro den sváteční: do kapsy některý z útlých svazečků jeho deníků nebo dokonce tu nejzábavnější z jeho knih – Utrpení knížete Sternenhocha - a hurá do Vysočan (pěšky!). Nezapomenout přibalit silný tabák a když už je bohužel kdysi slavná hospoda U lípy, která tehdy stávala jen pár kroků od Klímova příbytku, srovnaná se zemí, pro ferneta na památku radikálního subjektivního idealisty bude potřeba zajít až přes ulici k Hubatkům. Šťastnou cestu!

Martin Machovec: Klíma je stále aktuální, absurdity v dnešním životě není méně než před sto lety

Čím je dodnes aktuální dílo Ladislava Klímy, proč nebyl na rozdíl od svých dalších vrstevníků zapomenut?
Klíma je vnímán jako patron takzvaných outsiderů mezi tvůrci. Já myslím, že bohužel to slovo outsider není příliš vhodné, protože v anglofonním kontextu je dosti pejorativní. Spíše bych řekl, že Klíma je antikonjunkturalista – člověk, který jde kupředu bez ohledu na to, jaký je mainstream. Zato outsider je spíš někdo odněkud vypuzený, což u něho vůbec nebylo.

V tomto smyslu bývá přirovnáván k podobným solitérům a tvůrcům, kteří si šli tvrdohlavě po svém, ať už to byl Josef Váchal, Jakub Deml, Bohumil Hrabal - prostě lidi, kteří si vždycky stáli mimo. Samozřejmě bychom mohli jmenovat mnoho tvůrců českého undergroundu, třeba Egona Bondyho nebo Iva Vodseďálka, Bondyho druha z 50. let.

Pro tyhle lidi byl Klíma velkým patronem a hlásili se k němu nejen proto, že byl solitér, ale také pro jeho dílo, které myšlenkově navazuje na nietzscheovsko-schopenhauerovskou tradici, která i v českém kulturním kontextu byla málo pěstovaná právě proto, že byla nečeská. On na ni naprosto zřetelně navazuje, ale protože byl Čechem, tak byl také obdařen velkým smyslem pro ironii a sebeironii, která je u Klímy velmi patrná, kdežto u Nietzscheho je jen stopová.

Byl vnímán jako člověk v tomto smyslu myšlenkově velice izolovaný a ve smyslu toho takzvaného outsiderství, které se přirozeně pojí s určitou dávkou sebeironie, tak v tom bych řekl, že byl takový „magnus parens“ české undergroundové kultury.
 

Ale hlásili se k němu už surrealisté, víme o tom, že ho miloval František Halas a seznámil ho s Devětsiláky, Jaroslavem Seifertem, hlásila se k němu i poválečná druhá generace surrealistů a celá řada dalších lidí. Vzpomeňme na film V žáru královské lásky z počátku 90. let od Jana Němce, který sám byl již ve filmové nové vlně 60. let tak trochu solitér.

Klíma oslovoval lidi, kteří nutně nesdíleli jeho filosofické postuláty, ale sdíleli jeho osobitý vztah, zcela subjektivní a svojský, ke všemu ostatnímu. Právě pro velké solitéry, kteří se nikdy nepřibližovali k takzvanému hlavnímu proudu, je velmi významný autor a pravděpodobně bude ještě velmi dlouho. Pro konzumenty mainstreamu nebude nikdy nic znamenat, což je naprosto přirozené. V tomto smyslu je to možná optický klam, že někteří lidé se k němu vehementně hlásí a považují ho za jednoho z největších filozofických a literárních zjevů 20. století a možná delších období a jiní se překvapeně zeptají: ‚Kdo to vlastně je?‘, což je osud mnohých tvůrců. A v tomto smyslu je Klíma velmi současný.

A čím Klíma zůstává aktuální pro dnešní dny?
Myslím si, že vším možným. Velmi dobře reflektoval absurditu života v moderní době, která přináší nepřekonatelné rozpory. A ty rozpory dnes nejsou o nic menší než před sto lety, jsou naopak větší, takže to, co se ve 20. letech minulého století mohlo čtenářům jevit jako návrat k nějakému „románu hrůzy“, tak se nám dnes poté, co jsme prošli mnohými hrůzami a procházíme novými, jeví jako něco velmi realistického, co velmi souzní s naší chmurnou reflexí přítomnosti a budoucnosti.

Klíma byl známý tím, že mu oficiality příliš nevoněly. Jak si myslíte, že by nesl to, že na domě, kde žil, byla instalována jeho busta?
Vzhledem k tomu, že je to pocta naprosto neoficiální, byť tedy s úředním povolením, ale kromě drobné částky od úřadu městské části Prahy 9 ji nepodporovala žádná instituce, jinak jsme se na to museli složit my a tvůrce sochy Michal Blažek nechtěl ani korunu, bych řekl, že by takovýto podnik mohl být Ladislavu Klímovi jenom sympatický právě proto, že to byla tak trochu svépomoc a vyjádření vzdoru a trucu proti těm, kteří říkají, že nemohou dělat nic, protože jim na to milionáři nedají dost peněz.
 
"Budou na něj srát vysočanští vrabci, to je hezký úděl," prohlásil básník Vít Kremlička.
 
text: Jiří Janda