10 zásadních desek roku 2014 podle Kaye Buriánka

Bilancování je demence. Žebříčky jsou k ničemu. Vypovídaj tak leda o paměti dotyčnýho, jsou buď křečovitě subjektivní, nebo naopak neoriginálně kopírujou všeobecně sdílenej vkus a opakujou to, co už bylo stokrát propraný. Prostě všechny ty věci ke konci roku jsou patetický píčoviny s nulovou výpovědní hodnotou. Přesto, nebo právě proto je máme z nějakýho úchylnýho důvodu rádi, s oblibou do nich nakukujeme a s ještě větším nadšením o nich vzrušeně krafeme. 
 
Takže tady je můj zcela náhodnej výběr deseti desek, který byste podle mýho měli slyšet a ne jen jednou. Pokud jste je z jakéhokoliv důvodu ignorovali, nebo vám jenom prostě proklouzly (i to se stává), pak je čas to napravit a připomenout si tak malej segment hudebního roku 2014. Bez pořadí, jen tak. 
 
 
Antemasque - Antemasque (2014)
 
Tohle je pravděpodobně jeden z nejkontroverznějších hudebních počinů uplynulýho roku. Dva kudrnáči, na smrt znesváření a náhle znovunalezení ústřední hrdinové kultovních At The Drive-In i The Mars Volta, bez výraznýho upozornění uvedli na scénu novou kapelu Antemasque. Jakoby záměrně popírali všechno, co je kdy definovalo a šli věcem naproti pozpátku. Dvě odvrácený strany spektra - prog rock a punk - si tu smířlivě podávaj ruce a berou do party chytlavej pop i obsesivní zásek na sedmdesátkách. Chvílema starý dobrý ATD-I, chvílema The Police i náběh na stadionovej rock. Na první dobrou to zní až nevkusně, i když neuvěřitelně precizně, na desátý přemáchání začnou vylejzat barvy, který se vám nemůžou nelíbit. Není to jen tím, že k nim chovám nekritickej obdiv. Ta deska je prostě dobrá už tím, že kašle na trendy a mocným gejzírem z ní stříká nesporná invence i nezpochybnitelná láska k hudbě.
 
Cerebral Ballzy - Jaded and Faded (2014)
 
Punk je zprofanovanej termín s tunou kolikrát nesmyslnejch odstínů. Říct o něčem, že to je punk, je jako neříct zhola nic. Přesto – pamatuju si trojrozměrně plasticky, kdy jsem poprvé slyšel punk, viděl punk, žil punk. Bylo to tak cool, jako nikdy nic předtím. Bylo to privilegium, hlasitý „don’t give a fuck“ opovrhování zavedenejma hodnotama (v hudbě) a překvapivě to v sobě neneslo žádný stopy nějakýho třídního dna. Revolta jak vyšitá. Přinášet tyhle asociace zpátky je ošemetný, často trapný a s každým dalším pokusem to definitivně bere poslední střípky nevratnýho kouzla. Jaded and Faded je throwback zpátky do doby, kdy Bad Brains byli v největším laufu a punk inspiroval napříč žánry všechny a všechno. Tektonický desky se definitivně zbláznily a Kalifornie je najednou v New Yorku. Bál jsem se, co s jejich druhou deskou uděla producentskej dohled Dave Siteka, ale naštěstí je nechal mumlat i běsnit. Prostě jen otočil všechno doprava a zmáčknul “record”. 
 
 
 
 
Death from Above 1979 - The Physical World (2014)
 
Když v roce 2004 dvojice vlasáčů z Toronta vydala desku You're A Woman, I'm A Machine, nikdo netušil, že to za a) bude jejich první a zároveň poslední počin na dlouhou dobu a za b) že touhle jedinou deskou se jim podaří definovat novej styl triviálně a trochu hloupě nazvanej dance-punk a oni tak ovlivní celou řadu kapel i producentů, od The Rapture, Liars, Yeah Yeah Yeahs až po současný ikony EDM, jako je třeba Skrillex. V Anglii to schytala celá jedna generace. Klaxons, Erol Alkan, Shit Disco a tuny jinejch se schovávaly za termín new rave, ale nebýt DFA 1979, nikdo by netušil, v jakým poměru tyhle dvě základní ingredience, punk a dance elementy, míchat. Jejich návrat s The Physical World byl stejně silnej a inspirativní, jako by se nikdy nerozpadli a neztratili nic ze svýho kouzla i osobitosti. Jedna s esenciálních desek nejenom roku 2014. 
 
 
OFF! - Wasted Years (2014)
 
Punk rock, jakkoliv má, nebo může mít, triviální formu, funguje jako supravodivej nosič postojů a ideí. To je jeden z nespornejch plusů. Dalším je fakt, že punk téměř nestárne a nepodléhá trendům tolik, jako ostatní hudební žánry. Keith Morris je legenda, punkovej matador. Pokus o vzkříšení Black Flag moc nevyšel, o to víc Off! křižujou svět jako tornádo. Nikomu nevadí, že jsou to už chlápci v letech. Jejich síla, jasnej názor, humor i nadsázka jsou v živým hraní, ale ani Wasted Years jako deska za tím vším nikterak nepokulhává. Je jako nejimpresivnější promo, který naprosto polopatě demonstruje, co od Off! můžeme čekat. Koneckonců, kdo si dal jejich podzimní koncert na Sedmičce, musí jen nadšeně souhlasit. 
 
 
Theophilus London - Vibes (2014)
 
Vibes je všechno, jen ne klasickej hiphop. Swinguje mezi žánry s obratností pouťovýho kejklíře, nenechá si nic pro sebe a nic mu není svatý. Nonšalantně boří zdi starýho labyrintu a staví labyrint novej, ještě víc matoucí, neprůchodnej, ale zároveň dubrodružnej a pohádkově kouzelnej. Má v sobě zarputilou touhu po novátorství Kanye Westa i divnopopovej přesah Kida Cudiho. Jestli je Brooklyn tyglík volnomyšlenkářsky inzertovanejch ingrediencí, pak London je brilantní kuchtík, kterej z něj servíruje nadmíru chutný delikatesy. Je to teskný, je to retro, je to sakra hodně napřed. 
 
 
Trash Talk - No Peace (2014)
 
Představte si, že vám někdo žiletkou do předloktí vyřeže kůži do tvaru obdélníku a ten kousek ne zrovna šetrně vyndá ven tak, že zůstane mikrokluziště z čerstvě mokvajícího masa. Jako by to byla zmenšenina ledový plochy, na který si právě dal do držky výběr NHL s ruskou reprezentací. Na ledě přimrzající krev, nevíte, jestli to zebe, nebo kurevsky pálí. A do toho krvavýho rybníku vám někdo naleje olovo. Je z vás rázem Terminátor. Ve stejnej okamžik se vám bolestí podlomí kolena, jdou na vás mdloby, máte nutkání nehty zaseknout do omítky a začít lézt po stěně až ke stropu. Takhle nějak funguje No Peace. Geniální deska pro nenapravitelný masochisty. 
 
 
Spank Rock - The Upside (2014)
 
Electro rapper Spank Rock na The Upside dostal pod jednu střechu dost různorodej a zároveň kreativně silnej a invenční tým. Trapovýho všeuměla Kid Kamilliona, Dona Loemaxe z Passion Pit a hlavně německy chladnýho technaře Boys Noize. Je to tvrdý, je to každou vteřinou překvapující a přece zacyklený v pevnejch, kovově rezonujících smyčkách. Jako by Brodinski s A-Trakem vzali do trojky Amandu Blank, ta po pár měsících porodila dítě a všichni tři ho měli ve střídavý péči. Spank Rock je zpátky, tak se na to připravte. The Upside je jenom začátek. 
 
 
Wounds – Die Young (2014)
 
Tyhle irský lads vydali svůj debut už loni (2013). Ale díky úspěšnýmu hraní na festivalu SXSW v Austinu dostali možnost ho uvést znovu na americkým trhu, rozšířený o tři nový věci. Právě jeden ze tří přidanejch songů, War In The Sun, determinuje, v jakým teritoriu se Wounds zhruba pohybujou. Jsou dost ‘heavy‘ na to, aby stáli vně mainstreamovýho kruhu, ale zároveň zřetelně chápou, jak napsat chytlavej riff i sing along refrén. Jsou drzý, uřvaný, věčně nakalený. V kocovině freneticky čmáraj do písku hořícím klackem pentagram, v jehož každym jednom cípu je odkaz na inspirace, kterejm rozumím - Black Flag, Joy Division, Alkaline Trio, Gallows, The Bronx. 
 
 
XTRMST – XTRMST (2014) 
 
AFI se z prachu a popela svojí vlastní, zevnitř poháněnou mechanikou vypracovali v kult. Kapela, která vzešla z undergroundu, dozrála z malejch klubů v alternativní hvězdu, plnící arény napříč kontinentama. A začala lehce stagnovat, popovatět a zlehka pupkatět. Byť Davey Havok chodil furt do posilovny a jako primadona se staral o svoje pokérovaný bicepsy. Čas na změnu, čas na extrémismus. XTRMST nezní jako nic, co co kdy udělali AFI, ani jako pokračování dance elektro projektu Blaqk Audio. Jestli hledat nějaký ekvivalenty, tak možná nejblíž je rozklad nervovýho systému a lá Refused. Klaustrofobický, rychlý, plný neustálejch změn temp, nesundavající nohu z plynu. Skvělá kytara btw. (Jade Puget, taktéž z AFI). Jekot a řev. Straight edge hardcore. Dává to vůbec ideologicky ještě nějakej smysl? Asi jo, ale to je fuk. Kdejakýmu fanouškovi AFI by z toho klíďo mohlo mrdnout, já jsem spokojenej a směju se. 
 
 
Zhu – The Nightday (2014)
 
To nejlepší nakonec. Miluju tenhle novej trend, anonymitou potíranej kult osobnosti. Nikdo neví, kdo Zhu je. Vystupuje za plátnem a pečlivě si střeží svojí identitu. Na spekulace zarytě mlčí. Přesto jeho krátkej debut The Nightday patří k nejsilnějším momentům uplynulýho roku. Šest tracků, co jsou lahodný jako nejluxusnější mléčná čokoláda. Nesou v sobě silný elementy deep house, electro RnB, funky v tom nejlepším slova smyslu, i pekelně divnejch vokálů, slowed down repeticí a setsakramentsky chytlavejch pasáží, kterejm neutečete. Faded považuju osobně za nejpovedenejší song roku 2014. The Nightday je jako soundtrack k ikonický párty, napěchovaný vykoksovanejma supermodelkama v prêt-à-porter hadříkách. Glam s koláčema potu v podpaží. Prolínání luxusních parfémů s odérem záchodovýho sexu. Divný. Přitom krásný, vzrušující a zvrhlý. Ať si je Zhu kdo chce, nepotřebuju mu vidět do ksichtu, ale potřebuju, aby dál dělal tyhle ujetý věci.