Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Zhu - The Nightday EP

ZHU

THE NIGHTDAY EP

¯\_(ツ)_/¯

Mám sice teď kytarovou periodu, ale tohle si nemůžu odpustit. I když je smutně zvláštní fakt, že když už lidi něco čtou (světe div se), zajímají je tak maximálně něčí názory na to, co znaj a buď se s tím oslíkovsky identifikujou, nebo naopak nadávaj, že dotyčnej psavec je kretén. Číst o neznámejch věcech jen tak, aby si jeden rozšířil obzory, je přežitek. Teda tady. Řekneš holce, co vříská v pop-punkový kapele a je za děsnou drsňačku, aby ti jmenovala aspoň tři názvy songů od The Clash, a ona se tě s naivní grimasou zeptá, kdo to jako je. Žijeme prostě v jiný době, platej jiný pravidla, jiná estetika. Teda tady. V týhle kulturně neandrtálský zemi. 
Neříkám, že je všechno špatně, to fakt ne, ale v globálu jsme tlačený do kouta podprůměrností, brakem, výprodejem. Festivaly se nám snažej namluvit, že jdou kvůli nám s dobou, ale Bony a klid 2 je proti jejich dramaturgii furt ještě snesitelnej retro sarkasmus. Na dobrý kapely chodí pár lidí do Café V lese nebo na Sedmičku, na ty nejblbější, co ale hrajou všechny velký komerční rádia, je plnej kulturní dům Jitka tam někde daleko mezi polema. Sázky na poloslepou, kulhající, bezzubou jistotu. To je náš bolševníkem zarostlej field, na kterým operujeme, haha. 
 
Ale zpátky k tomu, o čem jsem chtěl dneska psát. Když se v síti blogosféry před pár měsíci chytla chytrá a chytlavá předělávka Outkast klasiky Moves Like Ms. Jackson, ten digitální lomoz byl skoro slyšet z repráků laptopu. Nutno podotknout, že tenhle upliftovanej inkognito remix-cover svojí bezstarostností odzbrojoval a zároveň vehementně, byť nenásilně vrátil na chvíli to sexy zpocený dusno a tenzi zpátky do hry. Za to tisícerý díky a na dlouhou dobu velkej kredit. Bezprostředně po plošným pozdvižení vyvstala svrbící otázka, kdo je ZHU, proč se schovává, jestli to nejsou třeba Disclosure, jejichž hravej deephouseovej pologeniální sound by k tomu snadno mohl odkazovat, a tak. Odpověď přišla záhy a přestože nic neobjasňuje, lecos vysvětluje: “Hodně z vás se ptá, proč jsem se rozhodl vydávát svoje tracky anonymně. Jako společnost jsme si vypěstovali silnější pouto k autorům, ke jménům, ke kultům osobnosti, než k muzice samotný. Hudba ale nemá tvář. Ta moje je pro novou generaci. Generaci lidí, kteří ocení umění pro jeho vlastní skutečnou hodnotu.” To dává smysl, ne? Hvězdy jsou old fashion přežitek. Koho to zajímá. Tak by to mělo bejt. Nepotřebujeme vidět ksichty, nechceme se už víc identifikovat s velkejma jménama, i když to zřejmě bude nějakou dobu trvat, než nám naplno dojde, že ten rokenrolovej nesmysl o glorifikaci plakátovejch polobohů je čirá blbost a s kvalitou nemá vůbec nic společnýho. Tohle je punková etika a je mi sympatická. Tečka.
 
No a tak si tajemnej pan ZHU vydal tak akorát k uposlouchání dlouhý EP The NightDay. Je na něm šest tracků, z nichž neskutečně infekční věc Faded byla díky internetu a blogům notoricky známá dávno před tím, než celý EP vůbec vyšlo. Což už samo o sobě vypovídá o nesporný vyjímečnosti. O čem je tedy vlastně řeč, ať nechodíme pořád kolem jako mlsnej Drákula? Představte si vymazlenej den na samý hraně mezi nejbarevnějším jarem a raným létem, opentlenej omamnejma vůněma a celou škálou náladu rozjasňujících barev. A vy si stejně na sebekratší cestu na farmářskej trh pro zeleninu a trochu tý přijemný sousedský pospolitosti chcete vzít do uší zrovna tohle. Hudební výtah, co vás na zmáčknutí jedinýho tlačítka sveze do suterénu, mezi kokainový modelky, co maj bezchybnej make up a dress code na jedna plus, vyhaslý oči a alabastrovou pleť. Mezi vampýry generace WHY, kteří trochu netečně, ale pořád s výrazným sex appealem soustružej svoje dancefloor moves. Chladný a rajcovní zároveň. 
Jasně, stejně jako s neodvratným ránem zmizí všechen glam noci a perfektní šminky se roztečou do vrásek, který v klubovejch světlech absolutně nebyly vidět, tak i škrabošková 'Eyes Wide Shut' hra jednou prostě skončí. Tajemnej ZHU je jenom další anonymní prodigy producent Steven Zhu, možná z Los Angeles, možná ze San Francisca. Možná taky ne. Záleží na tom? Záleží na tom, jak vypadá, jestli má kostěný brejle, lehkou nadváhu, akné, či je dokonalej klon Matthewa McConaugheyho, nebo Ryana Goslinga?! Ne, nezáleží. Důležitý je, že všech šest věcí na The NightDay má atributy ‘Happy‘ Pharrella Williamse, kdyby tu naivně veselou, vyletněnou a bezstarostně catchy věc dostala na předělání do pazourů kompletní Addams Family. 
Dvakrát přetočej odlehčenej a na první dobrou děsně pozitivní nádech najednou dostává hořce pokroucenou vrstvu, která všechno prapodivně spojuje a zároveň podvrací. Je to 2 step, garage, nu disco, deep house, cokoliv si budete přát, ale hlavně je to über-náladotvorný, delikátně potemnělý, nakažlivě taneční a nenapodobitelně složený, aranžovaný, odehraný, nazpívaný a produkovaný. Třicet minut čirý radosti z něčeho, co ve svý podstatě tak pozitivní vlastně vůbec není, ale basy jsou jako modrej samet, hluboký a bezbřehý, a brutalita i rebelie nosí saténový rukavičky. Koho sere, že jsou potřísněný krví. The NightDay je jako váš zvrácenej sen, za kterej se nemusíte ve společnosti stydět. Protože společnost je beztak zvrácená, nikoho to absolutně netankuje a puritáni jsou všem k smíchu. Tancujte si svůj malej dokonalej smutnej tanec! The NightDay je zatím jeden z nejpůsobivějších debutů roku bez ohledu na žánr.
 
https://soundcloud.com/zhu